Syn nikoho z kdovíkde

Díra

„Nechápu to. Jak mohl jen tak zmizet?"

„Už to nech plavat," poradila mu Gabel, když na druhý den pokračovali v cestě. „Prostě ho před tebou zapřeli, to se stává, když ti na dveře zaklepe obr s lebkou na obličeji. Lidi prostě lžou."

„Zaprvé: zase tak vysoký nejsem. Zadruhé: neměl jsem ji na obličeji celou dobu. Zatřetí: ptal jsem se celé vesnice a jen asi polovina mi očividně lhala. Zbytek prostě nevěděl," Lurien rozhořčeně rozhodil rukama. „Jak mohl zmizet? Lidi jen tak nemizí!"

„Luriene, ty se umíš objevit, jiní zmizet!" okřikla ho bylinkářka a pobídla svého osla, který začal zpomalovat. „Prostě někam odešel, mohl jít na lov, do města... mohl se oženit..."

„Tiarin!" uchechtl se Lurien, „oženit! Ten určitě!"

„Proč by ne?"

„Tiarin se modlí k Sokebaně, Gabel, takoví se nežení!"

„První rádce se k ní taky modlí a ženatý je!" namítla Gabel a tiše dodala: „alespoň se to povídá."

„To je šlechtic! Ti si to dovolit můžou. Žádná soudná žena z lidu by se za sokebanistu neprovdala. Navíc za levobočka bez majetku!" odfrkl Lurien.

„To je pravda," uznala bylinkářka, „ale může to mít spoustu dalších vysvětlení."

„Podle všeho se jednou ráno sebral a odešel. Bez ničeho. Nevzal si ani nůž. Nikdo přece nejde kdovíkam jen tak bez ničeho,"namítl Lurien, „to ani já nedělám!"

„Příteli, snad už sis mohl všimnout, že srovnávat tebe a ostatní nemá valný smysl," pousmála se Gabel, „to je jako porovnávat štěně s vlkem. I když většina tvých přátel je v porovnání s běžnými lidmi... dejme tomu zvláštní. U nich bych se nedivila ničemu."

Lurien obrátil oči v sloup. Neměl rád srovnávání. Nikoho s ničím. Kdyby Gabel nebyla tak skvělá spojenkyně, už dávno by jí ta její porovnávání hodil na hlavu.

„Ty ses zase urazil?"

„Ne!"

„Takže urazil."

„Buď zticha."

„Luriene, je normální, že někdo řekne něco, co se ti nelíbí. Nemusíš se hned..."

„Buď zticha."

„Mohl bys..."

„Ne! Vážně buď zticha!"Lurien varovně zvedl ruku. Gabel ztichla. Už to slyšela i ona. V lese okolo se něco hýbalo.

„Co to je? Další loupežník?" špitla bylinkářka. Její oslík se roztřásl a přicupital blíž k obrovitému koni.

„Nevím," zamumlal horský přízrak. Trochu foukalo a zvuk tak nebyl úplně zřetelný. Každopádně to bylo na člověka moc hlučné. Možná, kdyby jich bylo víc...

„Gabel, radši si vezmi zbraň."

„Mám jen nůž."

Horský přízrak obrátil oči v sloup. To ty ženské nemůžou někdy myslet trochu prakticky? Proč si do lesa nevezmou něco pořádného? Vždyť ten nůž neměl ani ostrou špičku!

„Lepší, než nic."

Vzal do ruky meč, ale pak se zarazil. Sáhl raději po luku, to bylo bezpečnější. Vyčkával. Zvuk praskání větviček a šustění se blížil.

„To nebudou lupiči," oddechl si Lurien, „to vypadá spíš na medvěda, nebo horského lva."

„Tos mě uklidnil!" odfrkla si Gabel. Ne že by na své samotě nikdy nepotkala zvířecí vládce hor, jenže tam měla po ruce svůj příbytek, do kterého se mohla v případě potíží ukrýt.