Syn nikoho z kdovíkde

Lovec a kořist

Bylo ráno. Trojice tuláků ještě spala, i když už bylo dávno po rozbřesku. Jejich přikrývky byly ozdobené listím, které se snášelo ze stromů. Poprvé po dlouhé době se mohli všichni zase pořádně odpočinout. Čekal je ještě kus cesty, ale ten jim zabere nanejvýš den. Už byli skoro u cíle.

Tiché ráno narušovalo jen hvízdání větru, šustění listí a vzdálené ťukání datla.

Lurien náhle zívl a protáhl se. Už by měl vstát, ale nechtělo se mu. Už skoro týden pořádně nespal, i tu noc usnul na hlídce. Chvíle odpočinku ještě nikdy nikoho nezabila. Popravdě, čím déle si přispí, tím víc oddálí nevyhnutelné.

Chvíli ještě klidně ležel, pak se posadil a zaposlouchal se. Něco ve zvucích lesa bylo špatně. Ale co?

Vítr šuměl v korunách, ptáci štěbetali, někde v dálce poštěkávaly lišky, zahoukala sova, která se vzbudila příliš brzo, suché listí šustilo.

Rozhlédl se kolem. Ano, listí! Někdo chodil kolem. Zamračil se. Bylo dopoledne, v tuto dobu se na lov nechodilo. Navíc byli uprostřed lesa, spoustu mil od nejbližší osady a tak daleko nikdy lovci nechodili. Možnost náhodně zbloudilých pocestných vyloučil. Pro nocování záměrně vybíral místa bez zvířecích stezek, po kterých se občas zbloudilci vydávali. I když jen málokdo sešel z cesty v lese, který neznal, takže se moc lidí neztrácelo. A tyhle kroky byly jiné. Čekal by zmatené tápání a spoustu zvuků, tak to u těch, kteří zabloudili, bývalo. Těch lidí bylo zcela jistě víc, určitě ne jeden. Kroky byly tiché, plíživé, jako když se lovec blíží ke kořisti...

Během vteřiny byl na nohou. Rozhlédl se kolem, ale nikoho neviděl. Praskot ale přicházel z leva, tím si byl jistý. Potvrzoval mu to i Caesar, který se natahoval tím směrem a nervózně frkal.

„U bohů buď zticha!" sykl na něj Lurien přidřepl si vedle dohasínajícího ohniště. Zatřásl ramenem Agail, pak Kiře.

Starší dívka něco ze spaní zamumlala, ale nevzbudila se. Kira tiše kníkla a zmateně se rozhlédla kolem. Lurien se ohlédl přes rameno. Pořád nikoho neviděl, ale nemohli být daleko.

Znovu zatřásl starší dívkou. „Agail! Agail vstávej!" sykl na ni. Konečně se probrala. Posadila se a promnula si oči.

„Co se děje?" zakňourala.

„Vstávejte. Obě dvě!" Lurien vstal a pleskl po boku dívčinu ryzku, která dosud také spala, „Rychle!"

Poslechly rychlostí blesku. Pohled na tuláka rozhlížejícího se po lese jim dodával nadpozemskou rychlost. Něco se dělo, to bylo jasné.

Kira se roztřásla. „Jsou to zase ty příšery? Jsou tady?!"

„Mistře, co se..." zajíkla se Agail, ale pohled, který na ni Lurien vrhl, ji ihned umlčel.

„Pšt!" sklonil se k nim, až měli hlavy těsně u sebe, „někdo tady obchází. Možná to nic nebude, ale už nás hledá tolik lidí, že se mi tomu nechce věřit. Poberte si věci. Tiše a rychle."

Holčičky poslechly. Pobrat skrovný majetek jim trvalo jen chviličku. Lurien zrovna přivazoval k sedlu přikrývku, když se z lesa ozval zvuk, který ho vystrašil. Nezaměnitelné zaňafání.

„Mají psa," hlesl.

„Co to znamená?" kníkla Agail a objala svoji sestřičku.

„I když jim utečeme, stejně nás najdou," povzdechl si Lurien a hmátl po meči. Přitiskl se ke kmeni rozložitého dubu a naznačil dívkám, ať ho napodobí. Vyhlédl zpoza stromu a rozhlédl se. Chvíli neviděl nic. Les byl úplně pustý a nehybný, ani vítr nehvízdal ve větvích. Pak spatřil, jak se mezi stromy, sotva sto yardů od nich mihla jakási postava. Muž oblečený do černých šatů, který v jedné ruce třímal meč, ve druhé vodítko mohutného vlkodrava.