Syn nikoho z kdovíkde

Luční kořen

„Tohle se mi nelíbí," poznamenala Gabel. Seděla na zemi kousek za vesnicí. Vedle ní se klidně pásl kůň a osel.

„Mě snad jo?" zavrčel Lurien, „kdo ví, o co mu šlo."

„Jsi si jistý, že v tom bylo něco přimíchané?" ujišťovala se bylinkářka. Odpovědí jí byl pohoršený pohled. On že by nepoznal podvržené pivo?

„Jsem si jistý!" odplivl si Lurien, „ale co a proč... to už nezjistíme."

„Jak nezjistíme?"urazila se Gabel, „já ti to můžu říct naprosto přesně. Určitě mu někde něco zbylo."

„Ty mu chceš prolézat krčmu? Není tohle spíš moje práce? Neměl..."

„Ty na to ani nemysli," zarazila ho bylinkářka, „tebe si hned všimnou všichni z vesnice. Já budu nenápadnější, půjdu sama."

„Jsi si jistá? Neměl bych..."

„Luriene, kdo jiný, než já pozná co to bylo?" přerušila ho Gabel rázně, „pojď, najdeme nějaké místo k přenocování a až se trochu setmí, vyrazím."

Lurien ji nepřemlouval. Gabel v tvrdohlavosti předčila kdejakého velmože a to už něco znamenalo. Svéhlavější přístup měl už jen on a Caesar. Přesto se mu to nelíbilo. Oba věděli, že pro ně nebude nejbezpečnější se ve vsi ještě ukazovat.

Společně se vydali do lesa. Asi míli za vesnicí našli malý palouk, na kterém se dal bez potíží rozdělat oheň, a husté křoví okolo slibovalo, že se k nim nikdo nenápadně nepřiplíží. Bylo to docela slibné místo, rovné, ale umístěné ve svahu, takže sem nikdo zbytečně nepoleze.

„Ještě je vidět," upozornil Lurien Gabel, když se rozhodla vyrazit, sotva se začalo smrákat.

„Já vím, ale než se tam dostanu, bude noc," ušklíbla se bylinkářka, „ne všichni se v lese pohybují tak rychle, jako ty." A zmizela mezi stromy.

Lurien si povzdechl a šel nasbírat dřevo. Mohl jen doufat, že to svéhlavá bylinkářka zvládne.

Gabel sice nedosahovala stopařských schopností svého přítele, který se dokázal pohybovat podrostem rychlostí blesku a naprosto tiše, přesto se dokázala plížit téměř úplně neslyšně. Alespoň dost na to, aby ji nezaslechli lidé, kteří by se náhodou vyskytovali poblíž. Postupovala pomalu a dávala pozor, kudy jde, aby se na zpáteční cestě neztratila.

Když dorazila ke vsi, byla už opravdu skoro tma. Chvíli přešlapovala u posledního stromu a přemýšlela, jak dál. Nakonec usoudila, že jít přímo není nejlepší nápad. Vrátila se trochu do lesa a pomalu se plížila kolem. Když konečně našla krčmu, byla už úplná tma. Venku nikdo nebyl, přesto se přikrčila, když se protahovala dírou v plotě na zadní dvůr. Jediným zdrojem světla byla slabá záře z oken lokálu.

Připlížila se k zadním dveřím. Nikde nikdo. Přikrčila se u země a vytáhla z kapsy svíčku a křesadlo. Ty spolu s nožem a koženým váčkem nosila vždy při sobě. Ruce se jí rozrušením třásly, ale přesto vykřesala plamínek a knot zapálila.

Znovu se rozhlédla, ale stále nikoho neviděla. Protáhla se tedy dovnitř. Ani tam nikdo nebyl.

Ocitla se v úzké temné chodbě, na jejímž konci zářilo teplé pulzující světlo lamp v lokále.

Nahmatala ve stěně první dveře a opatrně je otevřela. Vstoupila do studené tmavé místnosti, která byla cítit vlhkostí. Moc toho neviděla, ale podle chladného vzduchu usoudila, že je ve spižírně. Jak se ukázalo, nepletla se. Pomalu postupovala kolem řady polic obtěžkaných pytli obilí a kusy syrového masa. Nic nezvyklého neviděla. Lurien tvrdil, že bylo pivo zbarvené do zelena, musela tedy najít něco, co by to mohlo způsobit.