Syn nikoho z kdovíkde

V hlubinách lesa

Hvozdy jihozápadně od Goltoru byly hluboké, neprostupné a divoké. Na takových místech se dalo snadno přijít k úhoně, když dravá zvěř usoudila, že její území je skutečně pouze její.

Hora, do níž byly štoly vykutány, byla vlastně jen součástí pásma vrcholů, pospojovaných do ostnatého hřbetu, který obkružoval Goltor a tvořil jakousi přirozenou spornou hranici, mezi Tamaronem a vzbouřenými pány na západě. Bylo dost dobře možné, že některá z obzvlášť dlouhých a temných důlních šachet ústí až někde na druhé straně, na Feranském panství, což bylo ovšem riziko, které se Lurien rozhodl raději ignorovat. Ve Feranu byl, šachtu nenašel a o tamějším pánovi, jeho vládě, sídle, ošacení i vyznání si myslel své.

I bez možnosti přepadení bylo zimování rizikovým podnikem. Lurien trávil celé dny v lese, stopoval zvěř po jejích stezkách, hledal prameny, tůně a potoky a rozčiloval se, že je zdejší zvěř zjevně žíznivzdorná. Ulovil sice srnku a několik zajíců, ovšem to se dalo stěží považovat za dostatečnou zásobu. Navíc musel k vystopování jediného zvířete vynaložit tolik času a energie, které by ho jindy stálo celé stádo jelenů.

Zvěř v okolí byla vůbec nějaká zákeřná. Srnu vystopoval navzdory tomu, že původně následoval stopy divokého kance. Ten se ale v polovině cesty buď přeměnil na srnu, nebo někam odletěl.

Když náhodou nelovil, zabýval se tulák další důležitou činností. Sběrem dřeva. To bylo v zimě to úplně nejdůležitější, bez čeho se nešlo obejít. Při svých pravidelných pochůzkách po okolí sbíral větve, kůru a klacky a rozmrzele přemítal o tom, jestli tuto zimu zmrznou, či nikoli. Našel i několik padlých stromů, z nichž sekyrkou odsekal v podstatě vše, co se dalo. Práce to byla úmorná, ale vyplatila se.

Toho dne, byl to již desátý den po jejich příchodu, obhlížel pasti nastražené na zajíce. Oka rozmístil poctivě v mílovém okruhu, ale zatím s nimi neměl zrovna zářný úspěch. Chytil dva ušáky a lesní myš.

Když všechny pasti zkontroloval, vydal se nazdařbůh lesem, vyhlížejíc nějakou tu padlou větev, nebo vyvrácený strom. Že se pomalu vrací k dolu, mu neprozrazovala jen poloha denní hvězdy a obrys hor daleko za korunami stromů, ale i vzdálené vřískání a křik.

Kohokoli jiného by dětský křik uprostřed lesa zcela jistě vylekal. Lurien na to měl jiný názor. Děvčata se hádala od ráno do večera. Jistě, vytrhávání trávy na cestě, sběr dřeva a bobulí nepatřily k nejzábavnějším věcem pod denní hvězdou, ale musely snad být důvodem, proč na sebe pořád štěkat?

Tulák jejich hašteření už dávno přestal hlídat, dával jen pozor, zda neuslyší ržát koně. Děvčata se směla volně pohybovat jen, když měla poblíž Caesara nebo ryzku. Koně nějakým záhadným způsobem svedli rozeznat nebezpečí dřív, než ho zaznamenal člověk.

Denní hvězda už se pozvolna klonila k západu, když vystoupal na nízký skalnatý hřeben, který vybíhal z hlavního masívu a nořil se do země až dole v údolí. Byl tak nízký, že z něj šlo přehlédnout sotva vrcholky stromů, ale i tak byl v okolním jednotvárném lese jasnou dominantou.

Zatavil se na na úzké kamenné římse a zamyšleně se obrátil k severu. Někde tam, v místech zastíněných hřebeny hor, ležel Derian. Jestlipak už jeho poslové dorazili? Přinejmenším Raši už by měl být v Choroze. Cesta mu musela zabrat tak nanejvýš týden. Byl vystrašený, že ho chytí, jistě spěchal. Říční doprava byla pomalá, ale jistá a bezpečná, v těchto dnech by tak měl být mladý horník už dávno v královském městě. Našel, koho měl? Předal mu zprávu?

A pokud ano, změní se tím vůbec něco? Goltor byl daleko, o to, co se tu děje, nikdo nejevil zájem celá léta, tak proč by to někoho mělo zajímat dnes? Noea to možná zajímat bude, pokud se i on nezařadil do proudu těch, kterým titul sebral poslední zbytky zdravého rozumu. Ale bude to stačit? Asi nebyl nejlepší nápad spoléhat na muže, který se tak nerad stavěl proti proudu.