Syn nikoho z kdovíkde

Statek lorda Marana

Všude bylo ticho. Lurien otevřel oči. Nad sebou neviděl oblohu, ale strop. Vlastně mu chvíli trvalo, než si uvědomil, co vidí, protože v podstatě jediný vnitřní prostor, do kterého za poslední roky vstoupil, byla hospoda.

Zamrkal a posadil se.

Ležel na nízké posteli v nevelké místnosti se světle žlutými stěnami. Ještě stihl usoudit, že podle světla za oknem je poledne, pak se mu obrátil žaludek. Tak tak se stačil naklonit přes okraj postele, přičemž si všiml, že do těch míst někdo umístil vědro. Asi věděl proč.

„Jak vám je?"

Lurien sebou trhl. Nevšiml si, že by tu byl ještě někdo další. Otočil hlavou po hlase. Stála tam žena ve středních letech, oblečená do prostých šatů a čepce. Napadlo ho, jestli ji náhodou nezná, ale brzy usoudil, že určitě ne. To nemuselo být na škodu.

„Jako by mě podupal kůň," odpověděl jí. Moc dobře věděl, o čem mluví.

„To přejde," ujistila ho žena a přistoupila blíž.

Lurien chtěl něco odseknout, když si všiml, že si pozvracel i dva prameny vlasů. Zhnuseně si je prohlédl. Na hygienu si nepotrpěl, ale některé věci byly prostě moc.

„Jestli se chcete umýt, jsou to támhle ty dveře,"žena ukázala na nenápadné dveře v rohu. Zmateně přikývl. Žena se usmála a odešla pryč. Co se to tady sakra dělo?

Vstal. Překvapeně zjistil, že je bosý. Jeho boty se válely u nohou postele na zemi na jedné hromadě s opaskem, nožem, mečem, lukem, toulcem a sbírkou amuletů. Okamžitě si vzal boty a nůž, nikdy nechodil neozbrojený a tohle nebyla situace, kdy by se mu chtělo riskovat.

Dveře byly protivně nízké, ale to ho nepřekvapovalo. Spíš se divil, že se ještě nepraštil hlavou o strop. Ocitl se v malé chladné místnosti. Bylo tu přítmí, světlo dovnitř pronikalo jen úzkými světlíky u stropu. Ve zdi byla díra, kterou tekla voda do kamenného žlabu, ze kterého zase odtékala pryč.

Musel uznat, že to není špatně vymyšlené.

Namočil pozvracené prameny vlasů a počkal, až voda odplaví to nejhorší. Pak je opatrně promnul mezi prsty. Zdálo se mu, že už by to mohlo stačit.

Na stěně viselo zrcadlo. Sklonil se k němu.

To co viděl, se mu nijak nezamlouvalo. Kůži měl divně nazelenalou, pod očima tmavé kruhy a vousy špinavé. Důkladně si prohlédl svůj obličej a usoudil, že tohle už umýt nepůjde. Na vousech mu ulpěly zvratky očividně nejen teď, ale i předtím, ty nejstarší byly staré možná týden. Sice se pokusil je umýt, ale brzy pochopil, že to opravdu nebude možné.

Vzal do ruky svůj nůž. Nůž a břitva jsou dvě rozdílné věci, ale Lurien na tohle moc nedal. Oholit se loveckým tesákem byla záležitost, kterou by zvládl i poslepu.

S povzdechem se prohlédl v zrcadle. Výjimečně se mu povedlo se neříznout, ale nějakou dobu bude muset nosit svoji masku, aby si z něj lidi nedělali legraci.

Bez vousů vypadal úplně jinak, protože mu maskovaly špičatou bradu.

Opláchl si obličej, aby odstranil poslední chlupy, které se mu přichytily ke kůži. Všiml si, že společně s nimi se spláchla i špína. Poprvé po několika letech viděl svůj obličej tak, jak vypadal původně. Přejel si prstem po drobné jizvičce pod levým okem. Jak přesně k ní přišel, si nepamatoval.

Vrátil se do místnosti se světlými stěnami a zarazil se. Byly tu celkem troje dveře. Jedny byly otevřené, což předtím jistojistě nebyly. Toho by si všiml. Nejistě přistoupil blíž. Má se podívat, co je za nimi?