Syn nikoho z kdovíkde

Bylinkářka z hor

Pomalu se snášela tma. Lurien seděl opřený zády o skalní výčnělek a pozoroval údolí pod sebou, které stále křižovaly pochodně biřiců.

Hlupáci.

Krátce se zasmál. Z údolí nevedla žádná oficiální cesta, ale to přece nic neznamenalo. Vzadu byla skalní stezka, kterou se dalo bez potíží přejít přes hřeben. Nikdy by nezabočil někam, odkud by se nemohl dostat.

Proč ho pořád podceňovali? Všichni se třásli strachy, jen o něm někdo promluvil, ale stejně se ho neustále snažili dostat způsoby, kterými by nedoběhli ani batole.

„Myslím, že dneska bude dlouhá noc," svěřil se svému koni, který opodál spásal neduživou trávu, která rostla ve skalních puklinách. Vstal a protáhl se.

Byl nejvyšší čas vyrazit. Teď si ho snad nevšimnou, už byla přece jen skoro tma. Ale musel najít místo k přenocování, což na holé skále určitě nebylo a spát v blízkém okolí se mu taky nezdálo jako nějak chytrý nápad. Pokud ti dole mají alespoň trochu rozumu, budou ho hledat dál a i jinde.

I když na zdravý úsudek šlechty se moc spoléhat nedalo. 

Vzal koně za uzdu a pomalu začali sestupovat po druhé straně hřebene.

Když lord Lamel konečně vzdal pátrání, bylo skoro ráno a muž, kterého hledal, byl už daleko od slepého údolí. Zmizel tak, jak to míval ve zvyku. Neviděn, neslyšen, bez očividných stop.

Několik následujících dní strávil Lurien na cestě. Vyhýbal se ovšem stezkám a vesnicím a obecně místům, kde by ho mohl někdo vidět. Tohle byla jeho specialita. Častokrát nemusel mezi lidi celé týdny. Prostě to nepotřeboval. Tentokrát to však mělo i praktický důvod. Lordi měli ve zvyku přehánět. Předpokládal, že už na jeho hlavu vypsali odměnu a zcela jistě by se našlo pár bláznů, kteří by byli ochotni zariskovat. Ne že by se bál, nikdo ho nedokázal přeprat už hezkých pár let. Ale rvačky s muži ve vsích mu kazily pověst. Správný přízrak se přece nerve na každém rohu, to dělají pobudové.

Z nikoho se nestala legenda proto, že zmlátil sedláka. Tak to prostě nefungovalo. Zmlátit královského vojáka se svázanýma rukama, to už stačilo. Jenže Lurien neměl v okolí královského vojáka, nemínil se nechat svazovat a především nerad napodoboval jiné. Kdepak, na tomhle získal slávu někdo jiný a to poslední, co potřeboval, bylo, aby ho s ním spojovali.

Léto už bylo v plném proudu, když se daleko od vesnice Lij, vydávala na cestu horami jistá žena. Byla to bylinkářka. Žila na lesním palouku v dřevěné chatrči sama a jednou za čas se vydávala na východ, nakoupit zásoby a natrhat vzácné noční kvítí.

Na cestu se zabalila jen trochu jídla, několik stříbrných mincí a měch na vodu. Vše měla uschované ve starém odřeném tlumoku. Neměla koně, vždy jezdila na oslu. Koneckonců, ten nebyl o nic menší, než kůň. Na rychlý cval sice stavěn nebyl, ale to jeho majitelka také ne. O splašené pobíhání po lese neměla zájem ani zamlada.

Na cestu vyrážela ráno. Nejdřív sešla do údolí, kudy vedla kupecká stezka a tou se pak vydala dál. Věděla, že ji dovede na jihovýchod, do města Haule, poblíž kterého se vyskytovaly vzácné květy. Šla od svítání do soumraku, přespávala o ohně a tak to šlo několik dní.

Byla na cestě desátý den, když náhle z lesa zaslechla zašustění. Zarazila se, ale nezastavila. Znala les dost dobře na to, aby věděla, že se nemůže obtěžovat s každým neznámým zvukem. Les nebyl shluk stromů, ale živoucí místo.