Syn nikoho z kdovíkde

Panské sídlo

Bylo krásné ráno, začátek léta. V údolí se po překvapivě chladné noci válely cáry řídké mlhy. Nejinak tomu bylo i v Riesté, na místě bývalé vesnické usedlosti. Dnes už byli rolníci i drábové dávno pryč, jméno i místo zabíralo malé, leč honosné panské sídlo.

Z bývalé usedlosti zůstala jen studna, teď však byla obezděná a nestála uprostřed dvora, ale byla zastrčená až vzadu za patrovou budovou, zdobenou věžičkami. Vše ostatní, samotná budova, altánek, dvě hospodářské budovy a vysoká zeď, bylo dostaveno teprve před pár lety.

Na schodišti u hlavních dveří hlídkovali dva muži v lehké zbroji se znakem rodu svého chlebodárce na prsou. Hlídkovali celou noc a už se potřebovali vyspat, přestože jejich služba přílišnou bdělost nevyžadovala. Celé sídlo bylo obehnáno vysokými zdmi a kovanou bránu neustále hlídali čtyři muži. Za celou dobu, co tu sloužili, ani jeden z nich nemusel proti nikomu zakročit. Sídlo bylo vklíněné mezi nízké kopce daleko od hlavní cesty. Jezdily sem pouze zvané návštěvy, aby se zúčastnily honů v okolních lesích, případně prometly pár nevěstinců v blízkém městě.

Denní hvězda ještě úplně nevyšla za nedalekým horským hřebenem, když se na cestě vedoucí k usedlosti Riesté ozval klapot kopyt.

Muži u brány zpozorněli, dva se vyběhli podívat za zákrut cesty, kdo že to jede. Jejich pán žádného hosta nečekal.

Cesta však byla prázdná. A bylo ticho. Jako by po cestě žádný kůň nešel. Strážní se tedy vrátili k bráně, ale znepokojilo je to.

Mírně foukalo. V lese šumělo kapradí a lístky na pohupujících se větvích.

„Už aby se střídalo," podotkl jeden ze strážných, starší muž s proplešatělou hlavou, kterou pečlivě maskoval loveckou čapkou.

„Má řeč," souhlasil mladší, leč též notně plešatý strážce.

„Ještě..."

Ve stínu za zákrutem cesty se mihlo něco velkého. Muži ztuhli.

Z šera se ale nic nevyřítilo, nic jim neskočilo po krku. Les byl nadále pustý a prázdný. Strážní vyčkávali, ale stále se nic nedělo. A pak, když už nabývali dojmu, že se jim to muselo jen zdát, se za cestou něco mihlo znovu, tentokrát blíž.

Muži se chopili svých zbraní a jali se pročesávat les... ovšem jen pohledem, dál jak za první stromy se neodvážili.

Někde za nimi zařehtal kůň. Zvuk šel z leva, z opačné strany, než na jaké byly panské stáje.

Přes cestu, zahalen cárem mlhy, proběhl temný stín. Ohromná masa černoty a prázdna.

„Zajdi pro velitele," rozhodl nejstarší strážný a strčil do svého mladšího druha, který zrovna s hrůzou v očích zíral do lesa. Nový rozkaz přijal se zjevnou úlevou.

Zbylí tři se rozestavili kolem brány a vyčkávali. Nedělo se toho moc, ale už i oni, ke svému okolí obvykle slepí a hluší, pochopili, že se něco děje. Kolem něco obcházelo. Čas od času se někde něco mihlo mezi stromy a poblíž zařehtal kůň. Nic určitého ale neviděli.

Odněkud z leva se ozvalo praskání, frkání koně a podivný skřípot.

„Jdu se tam podívat!" rozhodl po chvíli nervydrásajícího ticha proplešatělý strážný a srazil si loveckou čapku do týla. Přikrčen se plížil mezi stromy, až svým druhům zmizel z dohledu.

Opět zavládlo ticho. Nic se nedělo. Strážný se nevracel, neslyšeli však ani křik, ani jiný náznak toho, co se v lese odehrává.

„Půjdeme tam?" zeptal se jeden ze dvojice strážných, kteří u brány zbyli.