Syn nikoho z kdovíkde

Mezi nebem a démonem

Jen co se mlha roztrhala a mezi mraky se objevila denní hvězda, nastalo překvapivě teplé počasí.

Lurien vedl děti po úbočí jednoho z kopců, který se svažoval směrem k jihovýchodu. Kdyby se vydali přímo na jih, museli by projít kolem Lavé, největšího města v okolí, které bylo záhodno obejít z bezpečné vzdálenosti.

V lesích bylo jako vždy ticho, ale horský přízrak z toho stejně neměl dobrý pocit. Kdykoli zaslechl prasknutí větvičky, instinktivně se otočil po zvuku.

„Děje se něco?" zeptala se Agail, když se takhle otočil už asi po sté.

„Ne, proč?" odpověděl s předstíranou bezstarostností.

„Pořád se ohlížíte," upozornila ho věcně dívka, „sleduje nás někdo?"

„Ne, vůbec ne," mávl nad tím rukou, „prostě to tady moc neznám, tak se rozhlížím."

Moc nezná. To nebyl zrovna dobrý výraz. Pravdou bylo, že panství kolem Lavé neznal vůbec. Kdykoli narazil na hraniční kámen se znakem zdejšího vládnoucího rodu, radši se otočil a zmizel. Území kolem Fiáry bylo na jeho vkus až příliš zalidněné. V nížinách byla všude pole, v lesích se z ničeho nic vynořovaly vesnice. Kdepak, jemu daleko víc vyhovovaly strmé horské svahy, kde jeden o člověka nemusel zavadit klidně celý rok. Lidem od řeky chyběl respekt z lesů. Snad proto, kterému rodu sloužili? Nebo jenom pochopili, že za každým stromem nečíhá vlk, medvěd a démon už vůbec ne?

„Jak to?" zajímala se Kira, která zrovna přestala zkoumat nějaký kus kůry, co sebrala cestou, „já myslela, že znáte celé hory."

„Na mě je tady moc lidí," odpověděl popravdě, „a nížiny jsou na můj vkus trochu moc přehledné."

A panství patří nejmenovanému rodu z Chorozy, dodal pro sebe.

Agail se zastavila a ukázala před sebe. „Mistře?"

Lurien procedil mezi zuby slovo, kterému děvčata nerozuměla, ale jeho smysl byl jasný. Před nimi, hned za okrajem lesa, se kolem malé říčky rozkládaly široké pruhy polí a pastvin, na nichž pracovaly desítky lidí ve slamácích a zástěrách. Tam, kde býval les, se do dáli táhla orná půda, místy narušená shluky domů a hospodářských stavení. Kam až oko dohlédlo, jenom lidi a ostré světlo denní hvězdy,

„A o tomhle přesně mluvím!" prskl Lurien vztekle.

„Co budeme dělat?" zeptala se Kira. Pole a pastviny jim křížily cestu.

Caesar nespokojeně nervózně zafrkal.

„Obejdeme to," rozhodl horský přízrak. Mohli by sice přejít planinu napřímo, ale do toho se mu nechtělo. Bylo by to rychlejší, pravda, ale to nebyl dostatečný důvod. Neznal to tady. Netušil, co se stane, až ho místní uvidí. V ideálním případě by ho vlastně neměli vidět vůbec.

Vzal koně za uzdu a vykročil dál mezi stromy. Děvčata ho následovala.

O několik hodin později už se mu to ale jako příliš dobrý nápad nezdálo. Stále šli podél polí a luk a lidí stále neubývalo, přestože už muselo být poledne.

„To jsem si moh myslet," brblal si pro sebe, „lidi sedře z kůže a mě bude vykládat, že mám brát ohledy na vostatní. Hajzl."

„Cožéé?" vykulila na něj oči Kira, která nikdy nic nepřeslechla. Někdy se dokonce zdálo, že slyší i věci, které řečeny vůbec nebyly.

„Říkám, že místní pán asi neví, co jsou to polední přestávky."

„A proč vám něco vykládá, nebo co?" nenechala se odbýt.