Syn nikoho z kdovíkde

Přepadení

Tiarin dal znamení. Loupežníci se začali plížit kupředu, pod nimi se táhla cesta hrbolatá lesní cesta. Hlídkovali tu už druhý den a konečně měli štěstí. Mířil k nim kupecký povoz naložený zeleninou. Na boku měl vypálený rodový erb rodu Hantů. Za ním se kodrcaly další dva.

Lurien se přikrčil za strom vedle svého přítele a vyčkával. Dost se divil, že touhle oblastí vůbec ještě někdo jezdí. Táborů už bylo tolik, že už je les uživit rozhodně nemohl, takže loupežníci přepadali téměř každý povoz, který patřil k jakémukoli šlechtickému rodu. Za poslední dva roky také začínali krást i dobytek a obilí z polí, což on osobně za nejšťastnější nápad nepovažoval. Ale co naplat, něco se jíst muselo.

První povoz jel pomalu a nadskakoval na kamenech. I přesto to vypadalo, že vozka snad spí.

„Na tři," sykl Tiarin a vyhlédl ze své skrýše. Začal odpočítávat na prstech.

„Jedna..." všichni se přikrčili.

„Dvě..." loupežníci pevněji sevřeli své zbraně. Od doby, kdy je Lurien potkal poprvé, se jejich výzbroj dost změnila. Měli už mnohem víc luků, dobrých mečů i částí výstroje. Jelikož však téměř vše sebrali zabitým strážným a biřicům, byl tento nepopiratelný pokrok také trochu znepokojivý.

„Tři!" hvízdl Tiarin a vystřelil ze svého samostřílu. Šíp se zabodl do cesty těsně před kopyta starého tažného koně. Zvíře se leklo a vzepjalo se. Vozka sebou trhl a zmateně se rozhlédl kolem. Další povozy se zastavily za nespokojeného ržání koní a skřípotu postrojů.

To už se z okolního lesa vyhrnulo tucet mužů s meči a noži. Jeden z nich strhl vozku na zem, další mu svázal ruce za záda a přes hlavu přetáhl režný pytel. Ostatní závozníci dopadli stejně.

Lupiči na nic nečekali. Popadli co nejvíc nákladu a začali ho cpát do pytlů. Když se zmítajícím kočím povedlo stáhnout si pytel z hlavy, byli už dávno pryč.

„Na to, jak dlouho jsme čekali, to bylo celkem rychlý," poznamenal Lurien, když se vzdalovali lesem. V úkrytu seděli tak dlouho, že už se pomalu začalo stmívat. I s tímhle se sice počítalo, ale příjemné to zrovna nebylo.

„To víš, sebrat a zmizet, to je nejlepší taktika," usmíval se Tiarin.

„Obvykle to jde tak hladce?"

„Většinou jo," uznal loupežník a sklonil se pod nízkou větví. V té chvíli se do vedlejšího stromu zabodl šíp.

„Útok!" zařval Tiarina vrhl se k zemi. I ostatní se skrčili do roští, nebo za stromy.

Řídkým lesem se k nim blížila skupina asi dvou tuctů biřiců.

„Sakra!" zavrčel vůdce loupežníků a založil šipku do samostřílu. Do stromů se zavrtaly další šípy. Lurien si připravil luk k výstřelu.

Oba přátelé se na sebe podívali a kývli. Současně se vyklonili zpoza stromů a vystřelili. Dva biřici padli k zemi.

„Palte!" rozkázal Tiarin trojici loupežníků, kteří měli luky. Naštěstí už pořádné, ne ty větve, co před lety. Nikdo jiný ovšem palnou zbraň neměl, pouze jeden mladík měl foukačku.

Počkali, až se jim přes hlavu přenese další salva šípů.

Lurien vystřelil dvakrát po sobě. Jednou minul, podruhé zasáhl biřice do krku.

„Chodí za vámi často?" houkl na Tiarina, který zakládal další šipku a klel tak, jak by žádný čestný muž klít rozhodně neměl.

„Jo, ale většinou si jich všimneme a bejvá jich míň."