Syn nikoho z kdovíkde

Loviště

„To byl vlk?!" vyděsila se Kira. Pustila vše z rukou a chmátla po noži, který ovšem neměla. Chopila se tedy alespoň dlouhé rovné větve, držíc ji před sebou jako kopí.

Lurien ztěžka polkl. Sám si nebyl jistý, co vlastně viděl. Za celou dobu, co tu byli, neslyšeli vlčí vytí. Medvěd by v hustém podrostu dělal hluk a horský lev by zaútočil rovnou.

„Co to bylo?" znejistěla Agail a otočila se, aby neseděla k hustému temnému lesu zády.

Tam! V tom křoví se něco pohnulo.

„Byl to vlk?"

„Jsou tady vlci?"

„Co se děje?"

„Psst," sykl tulák a pátravě se rozhlédl po okolí. Postavil se zády k ohni, aby lépe viděl, ale nerozpoznal v černočerné tmě nic, co by stálo za zmínku. Obvykle viděl i v noci poměrně dobře, takže ho nebezpečí málokdy překvapilo. Tentokrát však byl les pustý a podrost nehybný.

Děvčata se vystrašeně krčila u paty převisu a vystrašeně zírala do tmy, přestože ony přes tiše praskající plameny nemohly vidět vůbec nic.

Lurien zůstal na tomtéž místě stát ještě drahnou chvíli. Mračil se, když špicoval uši ve snaze zaslechnout podezřelé šustění, zapraskání... cokoli. Slyšel však jen děsivé ticho, které mu drásalo nervy. Něco přece viděl! Kam to zatracené zvíře zmizelo?! Co bylo vůbec zač?

Nelíbilo se mu to. Noc, nenoc, musí tomu přijít na kloub. Nahoru nad převis se dá vylézt jen kousek odtud, nějakých dvacet yardů. Nahoře musela zůstat nějaká stopa, po které se může dát. Žádné zvíře se nevydrží courat po lese celou noc, dříve či později musí zalézt do nějaké nory.

Otočil se, aby si ještě jednou prohlédl vrchol převisu a oči mu mimoděk zalétly k ohni. Holčičky se krčily u paty šedé skály, s vystrašenýma očima a pohledy přikovanými k místu, kde se před chvílí pohnuly větve.

Nemohl je tam jen tak nechat. Byly pořád ještě malé a měly strach.

Naposledy se rozhlédl kolem, avšak nic podezřelého neviděl. Les byl pustý a nehybný, jako by se v něm ani nikdy nic nepohnulo.

Vrátil se, byť neochotně, zpět k ohni a usedl na kámen. „Asi to byla jen liška," řekl dětem, aby je alespoň trochu uklidnil, „když si zvířata zvyknou, že je poblíž člověk začnou být drzá."

Nebyla to pravda. Na něj si nikdy žádné zvíře nedovolovalo. Ačkoli to nemuselo mnoho znamenat. Měl vážné pochybnosti, že se po tom všem vůbec dá považovat za člověka.

„Já tu žádnou lišku nikdy neviděla," špitla Agail, „nemůže nám něco udělat?"

Prostou pravdu, že zabít může s trochou štěstí či smůly i veverka, si raději nechal pro sebe. „Určitě ne," ujistil ji, „spíš byla zvědavá."

„Já tady zatím moc zvířat neviděla," uvažovala stále poněkud roztřeseným hláskem Kira, „kde se tady vzala?"

„Byla přes den někde zalezlá," ubezpečil ji Lurien, „tohle není pro zvířata dobrý místo. Není tu pořádnej zdroj vody a je to tu uzavřený, takže nemají moc kam utýct. Proto jich je tu málo."

Zdálo se, že se děvčata alespoň trochu uklidnila.

Z nejhlubšího místa převisu, kde skladovali své věci, vylovil dvě přikrývky a každé podal jednu. „Jděte spát," řekl klidně, „už bude půlnoc."

Kira si poslušně vzala přikrývku a zavrtala se do ní jako do pelechu. Nocovala jako zvířátko, stočené ve své noře a žádná síla světa by ji bývala nepřinutila na tom cokoli měnit. Agail svou deku rozložila na zem k ohni, ale než si lehla, zarazila se. „A vy?" zeptala se, stále ještě vyplašeným hláskem.