Syn nikoho z kdovíkde

Přepadení

Lurien věděl, že biřice ještě z krku nemá. Ti pod sítí byli stále živí, stále při vědomí a k tomu i značně rozčílení. Ti vzadu byli jen živí a naštvaní, ale Agail a Minka, schované v lese u hromady kamení, se o ně hodlaly postarat. Tulák musel uznat, že ačkoli je jeho malá svěřenkyně ještě dítě, házet kamení lidem na hlavu umí. Mušku měla perfektní.

Horský přízrak sám na scénu vstoupil pozdě. Teprve když mu od ochranky nehrozilo žádné zvláštní nebezpečí, vyšplhal na kmen dubu a z jeho větve skočil rovnou na střechu kočáru.

Vozka už byl starší člověk. Sotva zpozoroval útočníky, nechal otěže otěžemi a střemhlav se vrhl z kopce dolů. Později si to patrně odskáče, v tu chvíli však byla jeho reakce vítanou pomocí.

Lurien seskočil na zem a tasil nůž. Přeřezal koním postroje, které je poutaly ke kočáru, a dal jim svobodu, jíž ihned využili zběsilým úprkem do všech stran.

Sotva byla zvířata volná, přišel čas na další krok. Tulák se opřel do boku kočáru, až se kola na pravé straně zvedla ze země a zase je nechal spadnout. Rána to byla, jako když se vystřelí z děla, doprovázená hysterickým jekotem z útrob kočáru.

Jako první přiběhla Minka. Přestože byla poměrně drobná, odhodlaně se zapřela do levé postranice. Skrz zaťaté zuby se jí vydral zvířecí skřek, když její úsilí zvedlo těžká kočár o kousek do vzduchu. Na druhý pokus už však sama nebyla. Přispěchal jí na pomoc Raši a všichni tři společně rozhoupali těžký kočár tak, že se div nepřevrhl. Chvíli se nebezpečně kolísal za zlověstného praštění kol, až se nakonec překotil.

Minka a Raši stihli uskočit jen tak tak. Podle plánu měli být varováni, ovšem na to, až jim někdo řekne, nečekali. Když se masa dřeva, stříbra a vřískajícího panstva nad ně nebezpečně naklonila, oba vzali do zaječích.

Lurien se vydrápal z příkopu a vyskočil na bok kočáru, který se nyní stal jeho střechou. Z hlubiny pod ním na něj zíraly tři nevěřícné pohledy.

„Co má tohle znamenat?!!" vřískal lord Klert, „víš ty, kdo já jsem?!!"

„Právě, že jo!" zašklebil se Lurien, „lord Imbrail Klert, pán Faristy, otrokář, zloděj a vrah."

„Co si to dovoluješ, ty lůzou, ty ty..." lapal po dechu lord.

„Já ti dám lůzu, dědku," Lurien mu plivl na hlavu, „tohle je jen varování. Přijdou horší věci."

Lord Klert vypadal, že vzteky pukne, jeho tvář nabrala jasně rudou barvu syrových vnitřností. Jeho manželka, drobná křehká dívka, které ještě rozhodně nebylo čtyřicet, zůstala naopak úplně klidná.

„Nech mého otce na pokoji!!" přidal se Klertův syn. Na tváři mu zlostí naskákaly rudé fleky, pravý syn svého otce. Stejně vzteklý a zároveň stejný srab. Lurien totiž silně pochyboval, že prve ječela lady Klertová.

„Nebo co?" křikl a ukázal mladému šlechtici neslušné gesto. Pak už jen spokojeně pozoroval, jak otec i syn lapají po dechu nad tou nehorázností. Oproti tomu lady Klertová zůstala naprosto klidná. Možná ne jen klidná, letargická, jako by se jí nic z toho, co se zrovna dělo, netýkalo.

„Ty šmejde!!" zařval Klert junior a vyskočil na nohy, přičemž málem upadl. Praštil se do hlavy o bok kočáru a při snaze sebrat rovnováhu šlápl své nevlastní matce na ruku. Kupodivu ani to ji z letargie nevytrhlo, přestože nesení plné váhy mladého muže muselo zákonitě bolet.

„A co uděláš? Kousneš mě?" poškleboval se Lurien a šlápl mu na hlavu. Ne nijak silně, pouze natolik, aby se prach a špína z léta nemytých škorní stačili zachytit v lordových načesaných vlasech.