Syn nikoho z kdovíkde

Křižovatka

Zůstali sedět na břehu a oddechovali po dlouhém běhu. Agail se třásla strachem. Kira brečela, protože se počůrala. Luriena bolelo pokousané rameno a bylo mu na zvracení. Nějak si odmítal připustit, co se právě stalo. Vždyť znal hory tak dobře! Nikdy nic podobného neviděl a už teď doufal, že neuvidí.

Když se neumíš poučit z cizích chyb, budeš asi muset z těch vlastních. Jenom se obávám, že se dřív někde přerazíš, než si přiznáš, že ses spletl. Kaiova slova.

Kousl se do rtu. Jeho bratr míval jeden rozčilující zvyk. Často měl pravdu.

Po drahné době nakonec vstal a rozhlédl se. Ze stromů padalo listí a přestože bylo nebe bez mraků, bylo protivné chladno. Rozhodně příliš na to, aby se všichni procházeli světem v mokrých šatech.

„Co to bylo?" špitla po nějaké době Kira. Byla promáčená a třásla se.

„To bych taky rád věděl," přiznal bez okolků tulák a pomalu vstal. Nohy měl jako ze dřeva a ruce na tom nebyly o moc líp. Kývl směrem, odkud přišli. „Někde tam je ta poslední. Podíváme se."

„Co když nás sežere?" strachovala se holčička.

„Je to mrtvý a pokud není, tak to někam zdrhlo," ujistil ji spíše ze zvyku, než z přesvědčení. Podal jí ruku, ale ucukla.

„Nejdu," popotáhla a objala si kolena.

„Nic ti tam nehrozí, je to mrtvý."

„Nejdu," opakovala zarputile a Lurien se rozhodl, že bude lepší se s ní nehádat.

„Tak se zatím poohlídni po nějakých větvích, jo? Musíme se usušit." Nic na to neřekla, jen cosi nesrozumitelného zabručela a ještě víc se skrčila do trávy.

Lurien s Agail znovu vstoupili do potoka, aby se přebrodili na druhou stranu. Cesta byla zarostlá, ovšem ve vysoké trávě stále zůstávaly cestičky, jako němí svědci zběsilého úprku. Místy byla stébla potřísněna černou krví.

„Pak že příšery nejsou," utrousila rozechvěle Agail.

„Nejsou," trval na svém Lurien, „jsou to jen povídačky na strašení dětí."

Vystoupali zpět na cestu, u níž v mělkém dolíku po dávno vyvráceném stromu, leželo tuhnoucí tělo neznámého tvora. Chvíli tam jen stáli a mlčky zírali.

„Tak povídačky, jo?" rýpla si Agail, „a tohle je teda co?"

Zvíře bylo velké jako menší pes, s dlouhým prohnutým hřbetem, z nějž vystupovaly výčnělky páteře. Nohy byly štíhlé a silné, zakončené kulatou neforemnou tlapou s třemi prsty. Z předních navíc vyrůstaly dlouhé drápy, zatímco zadní měly místo nášlapného polštářku něco, co silně připomínalo kopyto. Celé bylo pokryté černou kůží s krátkou a podivně řídkou srstí. Ale úplně nejpodivnější na tom celém byla hlava. Tvarem připomínala vejce s kratičkýma povislýma ušima a kožovitými prohlubněmi v místech, kde měly být oči.

„To je..." Lurien ztěžka polkl, „dost divný."

„Ono to nemá oči?" zeptala se udiveně Agail, „jak to může nemít oči? Dyť to po nás šlo!"

Tulák si zvíře znechuceně prohlédl. Co to bylo sakra za potvoru? Holčička měla pravdu, jak to mohlo nemít oči? Vždyť je sám viděl! Lesk v očích útočících bestií mu bude strašit ve snech ještě hodně dlouho. Přinutil se zachovat klid. Nějaké vysvětlení to mít musí.

„Některá zvířata oči prostě nemají."

Nedodal, že většina z nich nejeví ochotu ani schopnost zakousnout člověka.