Syn nikoho z kdovíkde

Mirien

„A hlavně děti," nabádal starý muž své vnučky „nechoďte nikdy do lesa samotné."

„A proč dědo?" zeptala se nejmladší dívenka.

„Vlci děti neloví," namítla ta starší.

„A vychází hlavně v noci," dodala prostřední.

„Medvědovi se umíme vyhnout," nezůstala pozadu nejstarší dívka.

„A na hady máme bylinky,"přisadila si druhá nejstarší.

„Já vím, já vím. Ale já nemluvím o zvířatech," přerušil je netrpělivě stařec, „mluvím o horském přízraku."

„O jakém přízraku, dědečku?" podivilo se jedno z děvčat.

„O tom, který obchází těmihle horami. Sám jsem ho viděl několikrát a stále děkuji bohům, že ještě žiju. Jiní takové štěstí neměli," vyprávěl děd, „když uvidíte někoho v lese, utíkejte. Může to být on. Nikdy nevíte, odkud se vynoří, protože obchází mimo cesty. Dokonce se říká, že kdyby na takovou stezku šlápl, zemřel by."

„Páni," hvízdla nejmladší vnučka.

„Ale dědečku, vždyť je to jen povídačka pro děti," zasmála se mladá žena, vnučka od nejstarší dcery, která opodál krájela jablka.

„Není, já ho viděl!" pronesl důležitě stařec, „a i kdyby, Marinko. Lepší, když budou vědět, o koho jde. Když teda není, neuškodí to, ale jestli je a já vím, že je, tak ať vědí, co je to zač, až ho potkají."

„Dělejte, jak myslíte, dědo," mávla nad tím rukou Mirien a vrátila se k práci.

„Jak je to dál, dědo," dožadovaly se děti, „jak ho poznáme?"

„Snadno, dětičky, snadno. Ten přízrak vypadá jako muž..."

Mirien vyprskla smíchy. „Ale dědo, jak poznají, že tím přízrakem není Tonek od sousedů? I ten chodí do lesa."

„Vypadá jako muž," pokračoval zatvrzele stařík, „ale obřích rozměrů. Měří na výšku deset stop a jezdí na koni ještě větším. To zvíře je bestie, to mi věřte. Jeho srst je černá jako uhel a když se rozzuří, začne mu doutnat. A ten přízrak sám... je jako ten kůň, věřte mi."

„Taky chodí po čtyřech?" navrhla zase nejstarší vnučka a ukousla si kousek jablečné slupky.

„Neruš, tetičko," napomínaly ji děti. Dědeček si jí nevšímal a dál si vedl svou: „Má vlasy černé i dlouhé jak ten kůň hřívu. Tvář má zarostlou, divokou a oči mu žhnou jako oheň. Do těch se mu nikdy nesmíte podívat, jinak pozře vaši duši!"

Děti sborově vypískly.

„A to není všechno. Ta stvůra nosí meč tak dlouhý, že by ho žádný muž byl nikdy ani neuzvedl, i kdyby nebyl vyšší, než on. Dávejte si na něj pozor, protože tam, kde se objeví, pak ještě celé týdny z lesů odváží lesáci mrtvá těla zamordovaná tou bestií. Dávejte si v lese pozor. Nejdřív přestanou zpívat ptáci, pak ucítíte mrtvolný zápach rozkladu a nakonec se odnikud zjeví to stvoření."

„Když ho potkáme, co máme dělat?" vyzvídaly holčičky.

„Utíkejte a doufejte, že má stvůra dobrou náladu, protože je nebezpečná i na dálku. Vládne mocnými silami a nic ji nezastaví."

„On umí čarovat?" vyhrkla prostřední vnučka.

„Umí!" rozhodil rukama děd, „Dokáže zapálit oheň jediným pohybem ruky kdekoli ho napadne. Třebas i na vodě a ten oheň hoří a nezhasne."

„Dědo! to jsou jen povídačky," zasmála se Mirien, „kouzla neexistují."

„Ale exisují. Sám jsem to viděl!" trval si na svém stařík, „bylo to na jaře dole ve městě. Ta bestie přišla až dolů, mezi první domy. Celou dobu měla hlavu sklopenou. Nikdo ji neviděl, všichni byli na rynku, vítali toho lorda, co byl tenkráte i u nás. Měl tehdy proslov, a jak se díval po davu... jak jsou bohové nade mnou, jak se podíval na to monstrum – to zrovna zvedlo hlavu – hned se skácel. Hodinu trvalo, než přišel k sobě. A to je nějakej chlap. Nebejt toho, asi by bylo po něm. Lidi začali panikařit, ale já vím svý. To ten přízrak ho málem zabil jediným pohledem."

„To už přeháníš, dědečku," zasmála se Mirien, „já tam byla s tebou, vzpomínáš? A žádného ducha, nebo co jsem neviděla."

„Stála jsi moc stranou, mělas ho za rohem," oponoval stařec.

„Tak je tady dál krm těmi nesmysly," mávla rukou Mirien a sundala z věšáku vlněný pléd, „já jdu k prasatům, než začne pršet. Popadla kbelík se slupkami a vyšla ven.

Dvorek jejich malé usedlosti byl obehnán budovami a ohradami jen z jedné strany, z druhé volně ústil na kamenitou cestu, která se tudy vinula po úbočí hory. Bylo před bouřkou. Vzduch byl těžký a tichý. Ptáci nezpívali. Když Mirien vykročila k prasečímu chlívku, do nosu ji udeřil zápach hniloby a zatuchliny. „Už bych jim měla vyměnit podestýlku," pomyslela si dívka, ačkoli ji udivilo, že příšerný odér ještě před hodinou necítila.

Náhle se jí za zády ozval zvuk, jako když se trhá papír. Otočila se a vyjekla.

Stála tváří v tvář bestii. Koni tak vysokému, že mu její hlava nedosáhla ani k žebrům. Zvíře pohazovalo hlavou, až se rozchřestila těžká stříbřitá ohlávka, kterou mělo nasazenou na hlavě. Ale nejpříšernější na tom celém byl jezdec. . Nestvůrný muž vysoký snad deset stop, s mečem přivázaným na zádech. Neměl tvář. Jen bílou lebku, která na dívku shlížela prázdnými očními důlky. Zápach smrti se nepochybně linul z něj.

Mirien zděšeně klopýtala dozadu, příliš vyděšená na útěk nebo křik.

Muž na koni k ní natáhl ruku schovanou v černé rukavici.

„Co jsi zač?" vydechla, ačkoli jí to bylo jasné velmi dobře. Stál před ní horský démon.

„Kudy je Garit?" zasípělo stvoření chraplavým hlasem.

Mirien polkla a nejistě ukázala na jednu stranu dvora směrem k cestě, která vedla do pustiny.

Tvor se naklonil. „A nelžeš?"

Dívka znovu polkla a s pohledem upřeným na mužovo koleno – až příliš dobře si pamatovala, že jí může pohledem z očí do očí ukrást duši - otočila prst správným směrem.

Kůň náhle potřásl hlavou a strčil rozšířené nozdry vyděšené dívce přímo pod nos. Mirien vyjekla a uskočila dozadu. Vědro spadlo na zem a převrátilo se. Zvíře se sehnulo a začalo hladově přežvykovat jablečné slupky.

Jezdec vydal vrčivý hrdelní zvuk, jako když vrčí hlídací pes.

„Žije tady Vikior Feren z Teranu?"zachrčel a dívce se málem zastavilo srdce. Odkud dědečka zná?

„P...proč vás to zajímá?"

Rukavice jí sevřela rameno.

„Ano nebo ne?" zasyčel muž výhružně.

„A...ano," vydechla naprosto paralyzovaná strachem.

„A ty jsi kdo?" zeptal se přízrak, a když neodpověděla, dodal: „tvé jméno."

„M... Mirien, dcera Fjorova z Garitu," zašeptala a upřela pohled k zemi. Měla pocit, že jí vidí přímo do duše a neodvážila se odporovat.

„Tak tedy Mirien, vyřiď dědkovi, že jestli mi ještě jednou zkříží cestu, udělám s ním stejně rychlý proces, jako s těmi ostatními. Rozumíš, dcero Fjorova z Garitu?"

Jak by mohla nerozumět?

Kůň znovu zafrkal a jezdec mu přitáhl uzdu. Sevření jeho ruky povolilo. Odstrčil Mirien dozadu a jak ona ustupovala a on se po ní ohlédl, jejich pohledy se proťaly.

Dívka vykřikla a zhroutila se na zem, ale to už nezvaný host mizel ze dvora.