Syn nikoho z kdovíkde

Prokleté děti

Lurien nechal koně na okraji lesa a dál pokračoval pěšky. Gabel trvala na tom, že se nic neděje, ale on už tomu nevěřil. Nejdřív vypálí vesnici, pak se u hranic začnou objevovat falešní hraničáři. Takhle náhody nevypadaly.

Oklikou se vrátil zpátky k vesnici a obhlížel terén. Připlížil se zezadu za jednu z chalup a poslouchal. Nic však neslyšel. Vydal se dál, ale u dalšího domu opět nepochodil. Copak v těch domech nikdo nebyl?

Brzy přišel na příčinu toho, proč nic neslyší. Snad všichni vesničani stáli srocení u studny a živě diskutovali.

„Ať se propadnu, jestli lžu, ten chlap, co s nima přišel, měl úplně černý oči i kůži a mluvil jako seveřan!" dušovala se zrovna jakási žena, která zrovna nabírala vodu do džberu. Lurien se ušklíbl. Měl jen mírně tmavší kůži a zorničky a trochu nezvyklý, ale srozumitelný akcent. I když možná bylo lepší, když si lidi mysleli, že je démon, nebo, jako tato žena, seveřan.

„Jen tak?" divil se nějaký muž s trojitou bradou, „prostě jí přived nějaký děti a ona je k sobě vzala? Jen tak?!"

„Byla s nimi i ta bylinkářka co bydlí nahoře pod sedlem," vedla si svou korpulentní ženština v šatech z režného pytle, „já vám vždycky říkala, že si zahrává s nečistejma silama."

Shromáždění náhle zmlklo. Od svého domu se k nim blížila Tila.

„Dobré odpoledne," usmála se a pověsila své vědro na hák. Jen zářila. Její sousedi obezřetně ustoupili o krok dál.

„Vypadáš dnes nějak jinak," poznamenala žena v šatech z pytle.

„Je přece krásný den, má drahá!" zasmála se Tila a pohodila hlavou. Sotva zmizela z dohledu, shromáždění se opět dalo do pohybu.

„Je jako vyměněná!"

„Já vám to říkala! To jsou ty nečistý síly!"

Lurien zatnul zuby. Nenáviděl lidi a teď naprosto dokonale pochopil, proč by nikdy nedokázal žít mezi nimi. Nechápal, co kdo vidí na dětech, jemu stačily i ty dva dny v jejich blízkosti. Ale pokud je někdo takový blázen, že je chce, je to snad jeho věc!

„Prý sirotci z lesa, chá! To je jasný," kázal muž v kněžském rouše, patrně místní pastor, „jsou to podvrženci! Dílo démonů a zlých duchů! Sežerou té ženě duši za živa a zardousí i nás!"

Lurien se vzdálil, protože jinak by hrozilo, že někoho z nich zabije.

Byli to omezenci, zatracení tupci.

Měl z toho špatný pocit. Pochopil, že jestli ty dvě budou mít někdy normální život, tady to bude jen těžko. Rozhodl se, že to všechno neprodleně ohlásí lordu Maranovi. Jeho pravomoc sice za průsmyk k vypálené vesnici nedosahovala, ale byl to rozumný člověk. Nechal si na statku neužitečnou a postiženou Lottie, určitě by dokázal pomoci i Agail a Kiře.

Ale než odejde, podívá se ještě na jednu věc. Ke statku se stejně za světla nedostane, tak proč ne?

Překontroloval, že Caesar je tam, kde ho nechal a vydal se hlouběji do lesa. Obezřetně se rozhlížel a pátral po sebemenší známce něčí přítomnosti. Někde tu musel být!

Čas od času zahlédl zvířecí stezku, sem tam prasklou větvičku, ale jinak nic. Žádné neznámé stopy. To ho znepokojilo.

Náhle zaslechl hlasy.

Zpozorněl, protože hovor se ozýval z lesa, ne od domů.

Pomalu se vydal za zvukem. Obezřetně postupoval stále dál, až se dostal k malé skalnaté kotlině. Na jejím dně hořel oheň, u kterého seděli dva muži. Oblečení do kožených nohavic, kabátců a kapucí, s vypáleným znakem na rukavici. Falešné hlídky.