Syn nikoho z kdovíkde

Na život a na smrt

„Já ti říkám, že je to divný," trvala si na svém malá Kira.

„A já říkám, že to není naše věc," odsekl Agail a pevněji sevřela uzdu ryšavé klisny, která nyní netrpělivě pofrkávala, otáčela se na místě a pod kopyty jí křupal štěrk. Cesta byla poměrně úzká, určitě nepatřila k hlavním trasám v téhle oblasti. Po stranách již zarůstala travou a roštím.

Našly ji poměrně brzo. Lurien se spletl, když odhadoval jak daleko se nachází. Nyní je od sebe dělilo jen něco málo přes půl míle.

Teď se měly vydat směrem k západu. Měly, ale ani jedné se příliš nechtělo. Až přespříliš dobře si uvědomovaly, že mají jet, ale neví, kam, jak daleko, co dělat, když narazí na vesnici, nebo jen pocestného.

„Proč máme jít pryč, jestli o nás nejde?" trvala si na svém Kira.

„Protože těmhle lidem je jedno, koho zabijou, co na tom sakra nechápeš?!" mračila se Agail. Nerada si to přiznávala, ale i ona byla vyděšená. Příliš nechápala, co se to vlastně děje. Co to bylo za lidi, kde se vzali, natož proč zrovna teď. Dnes večer prý měli dorazit k cíli-ať už to bylo kdekoli. Proč se to zase muselo zkomplikovat?

„Proč po nás vůbec pořád někdo jde?" vydechla plačtivě, „co jim do nás vůbec je?"

„Ty to nevíš?" povytáhla obočí Kira.

„No, jasně že vím. Ty hořící stáje a baráky a tak. Ale sakra! To nemaj ty lidi na práci nic lepšího?" postěžovala si.

„Může si za to sám," zkonstatovala chladnokrevně Kira.

„To není pravda."

„Ale je."

Agail do ní dloubla loktem. „To odvoláš!"

„Je to pravda," zašklebila se Kira a šťouchanec jí oplatila, „ani mě nehne!"

„Spretku drzej!"

„Au!" vypískla holčička, „seš zlá."

„A ty hnusná!"

Křoví zapraskalo a obě ztuhly. Agail pustila sestřiny vlasy, Kira povolila zaťaté pěstičky. O kus dál se hýbaly větve a šustilo listí, jak se lesem něco pohybovalo. Šlo to přímo, neomylně směrem k nim.

Agail pevně sevřela svůj nožík a Kira také hmátla po tom svém. Lurien jí ho sice nevrátil, ale měla ho. Pokud předtím měla výčitky, že si ho „vypůjčila", teď ji  nadobro přešly, když sledovala houpající se větve jen pár kroků od cesty.

Pak se roští rozestoupilo a na cestu vstoupil důstojným krokem ohromný černý kůň.

„Caisi," oddechla si Agail a se zjevnou úlevou spustila ruku se zbraní.

„Ty ségra," odkašlala si Kira, „a kde je...?"

„No," starší dívka se rozhlédla, ale nikoho neviděla a nezaslechla už nic, krom šumění větru. „to je fakt."

Ceasar přiklusal až k nim a šťouchl je čumákem. Když ho Agail odstrčila, aby je neshodil na zem, netrpělivě pohodil hlavou a zařehtal.

„Vidíš?" Agail přejela rukou po vraníkově starém sedřeném sedle. Bylo ledové a mokré od rosy. „Jestli na něm někdo seděl, tak sním svý boty."

Vyměnily si pohledy.

„Takže tam zůstal."

„Když jsme odjížděly," Agail se rozechvěle nadechla, „ty lidi byli ještě celkem daleko."