Syn nikoho z kdovíkde

Kdo hledá, najde

Ráno se Gabel a Lurien rozloučili. Bylinkářka zamířila do Haule po rovné cestě, která se táhla mezi poli. Tam se jí těžko mohlo něco stát. Lurien počkal, až mu zmizí z dohledu a vydal se za místním rychtářem. Jeho dům byl od ostatních lehko poznatelný, protože byl na rozdíl od nich celý zděný a střechu měl ze dřeva, ne z došků. Rychtář byl to muž ve středním věku, s řídkými vousy a tupým výrazem.

„Ty víš, kde bylo to poslední přepadení?" zeptal se ho horský přízrak, sotva mu otevřel dveře.

„Co? Ne."

„A kdo to ví?" vyzvídal dál.

„Asi syn ponocného."

„A kde najdu syna ponocného?"

„Teď ráno? Doma."

„A kde bydlí?" zeptal se Lurien a schoval za zády zaťaté pěsti. Kdyby neměl tu čest s lady Lamelovou, byl by zdejší rychtář zřejmě nejhloupějším člověkem, kterého kdy potkal.

Po té, co se mu dostalo odpovědi: „Pořád u nich doma;" to vzdal. Vrátil se na náves a během chvíle se doptal.

Syn ponocného byl zřejmě včera v krčmě také, protože ho otázka, kde došlo k přepadení, vůbec nepřekvapila. Dokonce byl i ochotný ho na to místo dovést.

Cesta jim netrvala dlouho, protože mladík zřejmě netoužil se v lese zdržovat déle, než bylo nutné. Když však na tom místě zastavili, Lurien z toho nijak nadšený nebyl.

„Kdy k tomu došlo?" zeptal se, zatímco si prohlížel stopy zápasu na prašné cestě.

„V podvečer," řekl syn ponocného a nervózně se rozhlížel kolem, „podle všeho chvíli před soumrakem."

„Takže ne moc dlouho po tom, co jsme tudy šli my," uvědomil si Lurien a přejel pohledem okolí. Les, několik keřů a po druhé straně cesty kapradím zarostlá strž. Stáli na tomtéž místě, kde slyšel kroky a Gabel viděla postavu mezi stromy. Takže to skutečně loupežníci byli.

Proč nepřepadli už je? Usoudili, že nevezou nic cenného? Nebo ho poznali? Nebo v tom bylo něco úplně jiného?

Otočil se na nervózního vesničana. „Ti loupežníci... viděl je někdy někdo? Víte, kolik jich může být?"

Muž zavrtěl hlavou. „ My je nepočítáme. Ale lord Hant to odhaduje nejmíň na půl tuctu."

„To mi taky mohl říct," zabručel Lurien a přeměřil si stopy. Pralo se tu nejmíň pět lidí. „Odlišují se něčím od těch ostatních?" Kladnou odpověď ani nečekal, proto ho překvapila.

„Vlastně ano," řekl zamyšleně syn ponocného, „nekradou peníze. Jenom jídlo, zvířata a zboží."

„Takže se drží jenom v lese, tam jsou zlaťáky k ničemu," ušklíbl se Lurien, „asi nemají v hlavě úplně vymeteno."

„Víte, říká se, že jsou to duchové. Zjeví se odnikud, ukradnou, co můžou a zase se vytratí. Byli tu už i stopaři z města, ale nenašli je."

„Nesmysl," mávl nad tím rukou Lurien, „že loupí duchové se říká skoro všude. A stopaři z měst najdou zločince jen v případě, že se přijde sám udat."

„A ještě něco," muž nejistě přešlápl, „totiž... asi to spolu nesouvisí, ale za poslední rok kradou čím dál víc. Dřív se tu taky kradlo, ale od minulého podzimu je to třeba i třikrát do týdne. "

„A před rokem se tady v kraji něco stalo?" zbystřil Lurien. Když někde došlo k neštěstí, požáru, nebo velkému příkoří, často to vedlo k tomu, že se pár mužů sebralo a zmizelo. Některé pak našli mrtvé v lese, ostatní se dali na loupežnictví.