Syn nikoho z kdovíkde

Loučení

K odchodu se začali chystat dva dny po přepadení v lese. Luriena už šrám na ruce skoro nebolel, ačkoli ho cítil pořád, takže usoudil, že už nic nebrání další cestě. Nehledě na to už strávili na jednom místě trochu moc času. Svobodní sice nikde ve směru na Lavé nic podezřelého nezahlédli, ale to nebyl důvod přestat se obávat. Lord Sitey byl sice zbabělec, ale krom toho byl i velmi ješitný, takže celou záležitost jistě nenesl příliš dobře. Sice nemohl vědět, že se tulákovi povedlo utéct ne jednou, ale rovnou dvakrát, ovšem od toho dne už uběhlo dost času, aby se to k němu nějakým způsobem doneslo.

Jak se ovšem ukázalo, když nedělal problémy jeden lord, začal druhý. To ráno přinesli zvědové zprávu, že muži, kteří obšlapovali u cest na jih odtud, jsou tam zas. Ta zpráva nikoho nepotěšila.

„Už tam obšlapují od zimy," brblal Tiarin, kterého novina zastihla, když pomáhal svému příteli pobrat všechny věci a děti. „Pokaždé na tomtéž místě. Zastavují lidi a vyptávají se. Když čapli Salii, vyptávali se na mě a na bráchu. Ještě že nevěděli, koho se ptají."

„Kdo myslíš, že je poslal?" zamračil se Lurien, „

„Strýc? Někdo z Chorozy? Nevím, pifku na nás má kde kdo."

Přiběhl Fario s tím, že muži z vedlejšího tábora chytili níž po proudu řeky zaběhlou krávu, jestli prý je bezpečné ji ukrást.

Zatímco se vůdce loupežníků zaobíral problematikou zcizování dobytka, Lurien šel sehnat děti.

Kira se loučila s ranhojičem, Agail s několika mladíky, Fariovými přáteli. Moc nechybělo a horský přízrak jim připomenul, jak vypadá slušná vzdálenost mladého muže od mladé ženy.

U hlavního ohniště seděla Salia s chlapečkem, který oslintával žitnou placku a vypadal spokojeně.

„Jídlo na cestu bude za chvíli," řekla Tiarinova sestra, když příchozího spatřila, „chvíli počkejte."

„Nejsem tu kvůli jídlu," ujistil ji, „když jste byla ta kněžka, nevíte něco o Věčné Čarodějce?"

Vzhlédla. „Pročpak?"

„Vypadá to, že k ní mám cestu."

„A nevíte, kde ji hledat," pochopila Salia.

„Už jsem se poptával po táboře včera, ale nikdo neví..."

„Tohle jsou obyčejní lidé ze vsi, ti to snad ani vědět nemůžou," mávla nad tím rukou, „já sama jsem u ní nikdy nebyla, ale měla by sídlit na stolové hoře, nad pramenem Fiáry."

„Víc nevíte?"

Povzdechla si. „Vím je, že je to zlé místo. Nad tou horou v noci létají bludná světla a ozývá se odtamtud hrozný řev a lomoz, jako by nějaký démon rval skály na kusy. V okolí se prý objevují duše mrtvých, někteří lidé po návštěvě u té čarodějnice zešíleli. Vím to, viděla jsem je. Pokud můžete, nechoďte tam."

„Pokusím se," ujistil ji Lurien, přestože to rozhodně nehodlal dodržet. Teď ho ta čarodějka teprve začala zajímat.

Nejkratší cesta k pramenům Fiáry vedla přes nebo kolem soutěsky, ale už teď věděl, že tamtudy nepůjde. Bude lepší vzít to oklikou. Kdyby byla čirou náhodou ta čarodějka tak nebezpečná, musí napřed vyřídit ještě jednu věc.

Poděkoval Salii za pomoc, zamával Ramionovi a vydal se zpátky. Caesar už byl dávno osedlaný a teď nervózně postával na kraji ležení. Už chtěl vyrazit a prodlevy se mu nezamlouvaly.

„Fario," mávl na mladíka, který v okolním lese vyhlížel ranní várku zvědů, kteří se měli vracet. „Jak se mluvilo o těch lidech, co staví pocestné..."