Syn nikoho z kdovíkde

Lady Lamelová

Bylo ještě šero. Na rozcestí v podhůří hor stála skupina lidí. Nikdo nemluvil. Dokonce i horskému přízraku, který obvykle nešel pro ostrou poznámku daleko, došla řeč.

Pomalu vycházela denní hvězda, ale nikdo se nepohnul z místa, vzduch byl napjatý očekáváním.

Nakonec se Lurien konečně vzmohl na slovo: „Tak s tímhle, se přes hory nedostaneme do soudnýho dne."

Neměl tušení, jak se povedlo dostat lady na cestu takhle brzo, ale pravděpodobně jí pořád spala polovina mozku. Jinak si nedokázal vysvětlit, jak k tomu mohlo dojít. Nikdo, absolutně nikdo na světě přece nemohl být tak hloupý!

„Tak pojedeme?" ozval se sluha, který mu už stihl oznámit, ať ho osluvuje jako majordoma Jeho Jasnosti. Šance, že jeho žádost bude vyslyšena, nikdy nebyla velká.

„Pojedeme," souhlasil Lurien, „dnes se pokusíme dostat co nejvíc na východ. Nocležiště bude u Venn Hiadu."

„Co když tam do setmění nedojdeme?" zeptal se jiný sluha.

Lurien ho obdařil přísným pohledem, „tak půjdeme po tmě."

„Ale to je nebezpečné!" zhrozila se lady Lamelová, „To v žádném případě. A vůbec, proč nejedeme severní cestou? Nebo přes průsmyk!"

„Tak podívejte," povzdechl si Lurien, „severní cestou nejdeme proto, že je to delší, jasné? A cesta k průsmyku bude ještě dva dny stejná, jakou půjdeme. Myslím, že do té doby vám to dojde, proč přes něj nemůžeme."

Lady se znovu nadechla, aby něco řekla, jenže její průvodce byl rychlejší. „Pokud mě budete poslouchat, dostaneme se do Aschweii do deseti dní."

„Říkal jsi do týdne!" rozčílil se majordomus.

„To jsem nevěděl, co všechno sebou potáhnete!" okřikl ho horský přízrak, „tak poslouchejte: držte se pospolu a dávejte pozor. Jestli uvidíte něco divného, hned mi to řekněte."

„Nemáš snad naši bezpečnost zajišťovat ty?" ohradil se jeden ze sloužících.

„Nemáš snad v popisu práce nebýt vidět a slyšet?" vrátil mu to Lurien, který si první zákon panské služby pamatoval velmi dobře, „těžko můžu vidět všechno. V horách je rozhodně víc nebezpečných věcí, než jsou lupiči. Je ve vašem zájmu, abyste se občas rozhlédli kolem sebe."

O dvě hodiny později přemýšlel, jestli byl dobrý nápad to říkat. Něco divného v jeho řeči znamenalo čerstvé stopy lidí i zvířat, ulámané větve, nebo neobvyklý pohyb v křoví. Pro palácové krysy, jak šlechtu a jejich sloužící běžně nazýval, to znamenalo něco zcela odlišného.

„Támhle! Někdo nás sleduje!" zavřískla třeba lady Lamelová a málem padla do mdlob.

Lurien mrknul tím směrem a obrátil oči v sloup. „To je jen liška."

„Tam! Nějaký stín!"

„To je pařez!"

„Ach hrůza!! Démon! Démon na nebi!"

Lurien se otočil a zastavil svého koně. „Pro bohy ženská, můžete toho nechat? Nejen, že mě to vaše řvaní rozptyluje, ale taky na nás upozorňuje každého loupežníka na téhle straně hor!"

„Démon!" trvala si na svém lady a mávala vějířem takovou rychlostí, že skoro nebyl vidět.„Hrůza! HRŮZA!!!"

„To je sova!"odsekl Lurien, „ty jsou neškodné! Stejně jako lišky a pařezy. Tak se laskavě zklidněte!"