Syn nikoho z kdovíkde

Nabídka

Druhý den ráno pokračovali v cestě. Gabel Lurienovi detailně vylíčila svoji výpravu i teorii o zločinných aktivitách krčmáře. Ten ji mlčky poslouchal a zamračeně si měřil cestu před sebou.

„To se mi nezdá," řekl nakonec, „kdyby u něj zemřel nějaký kupec, muselo by se to rozkřiknout, ne? To by mu spíš uškodilo, lidi jsou podezíraví."

„Tak jak jinak by přišel k tak vzácnému koření?" zeptala se Gabel.

„Jak jsi říkala, mohl by být smluvený s loupežníky. Třeba jim dává znamení, když se k němu dostane někdo opravdu bohatý, nebo když ten někdo obchoduje s něčím, co by oni potřebovali." Lurien se zamračil.

„Co je?" všimla si Gabel.

„Ani to se mi moc nelíbí. Domlouvat se s loupežníky je zrádné, spoustě lidí už to vyneslo kudu do zad, nebo rovnou oprátku"

„Někteří lidé jsou nepoučitelní."

„To je taky pravda."

„Mě se spíš nelíbí, že tam ten kořen měl. Jako by věděl, že ho bude potřebovat," zamyslela se Gabel, „kdyby trávil lidi pravidelně, přišlo by se na to. Kdyby byl mluvený s loupežníky, neměl by důvod je trávit, ne? Smysl by to možná mohlo mít. Člověk, kterému je zle se hůř brání," přemítala dál, „jenže jen kdyby použil nějaký mírnější jed, luční kořen je na to moc prudký. Většina lidí by se po vypití jeho odvaru ani nezvedla a neodešla, aniž by pocítila příznaky."

Nastalo dlouhé, významné ticho.

„Co se na mě tak díváš?" ohradil se Lurien, „mám se ti omluvit, že žiju?"

„Ne, jen mi vysvětli, jak je to možné. Luční kořen dokáže zabít medvěda."

Lurien uhladil záhyby svého pláště. „To já taky, mimochodem."

Gabel si povzdechla. „Víš, že jsem asi jediný člověk na světě, který nevěří tomu, že jsi démon. Ale čím delší dobu tě znám, tím víc začínám pochybovat. Dějí se kolem tebe věci, které si prostě nedokážu vysvětlit."

Lurien neodpověděl. Věděl, že bylinkářka přehání. Znala příliš jeho lidských stránek na to, aby uvěřila, že je skutečný démon. Ostatně, ona považovala za lidi i čarodějnice, duchy a ostatní havěť, která po horách pobíhala.

„Mohl bys mi k tomu něco říct?" zeptala se Gabel a pohlédla na svého přítele, „odkud ty vlastně jsi?"

„Ach Gabel," Lurien obrátil oči v sloup, „o tom už jsme mluvili tisíckrát. Nejsem odnikud, jasné?"

„Já se neptám, co o sobě říkáš, ale jaká je pravda. Vím, odkud jsi do hor přišel, ale vím, že odtamtud nepocházíš. Proč mi nikdy nic neřekneš?"

„Protože tě mám rád a sebe taky," řekl horský přízrak vážně, „sám nevím, jak to vlastně celé bylo. Jsou věci, které je lepší příliš nezkoumat."

Několik dalších dní pokračovali po cestě na jihovýchod. Postupovali pomalu, ale Lurienovi to příliš nevadilo. S Gabel se cestovalo snadno, o lese věděla jiné věci, než on, ale v zásadě mu rozuměla. Věděla, jak se chovat, co dělat a nedělat. Po lady Lamelové to byla vítaná změna.

Přespávali každý zvlášť a zvlášť také vstupovali do vesnic, kterými projížděli. Zvěst o tom, co se stalo v Díře, se rozšířila horami rychlostí blesku. A jak už to bývá, šířila se nekontrolovatelně a rozrůstala se a košatila, jak byla předávána dál a dál. Druhý den neměli problém najít nocleh, ale už ten třetí po nich vesničani házeli kamení, sotva se objevili poblíž prvního stavení.