Syn nikoho z kdovíkde

Vesnice u cesty

Oba okamžitě vyskočili na nohy, pátrajíc, co se kde stalo. Z ruiny chalupy jako blesk vystřelila Agail a zmateně se rozhlížela kolem. Ona se do potíží zjevně nedostala.

Lurien se rozběhl na druhý konec palouku, odkud vřískot přicházel a cestou zuřivě přemýšlel, co se zase stalo. Našel je někdo, nebo šlo o nějaký běžnější problém? Spadla holčička někam, nebo něco na ni? Objevilo ji nějaké zvíře? Snědla něco, co neměla? Snědlo něco ji? Proč ta holka nemohla být jednou v klidu?!!!

Holčičku nalezl v lese, sotva deset yardů od okraje paseky. Nebyl však první, když ji konečně zahlédl, stála už u ní Minka a zakrývala jí oči. Za sebou slyšel Sibalda, jak křičí na Agail, aby se držela zpátky.

„Co se to tady krucinál děje?!" vykřikl, když se zběžně rozhlédl kolem a usoudil, že tu až na příšerný zápach vůbec nic nebezpečného není. Kira, byť měla stále zakryté oči, roztřesenou ručkou ukázala někam nahoru.

Lurien vzhlédl.

„No do pr..." v tom leknutí si ani neuvědomil, že neklel ve zdejším jazyce, ale použil svoji mateřštinu. Poněkud znepokojivé bylo, že si toho nikdo nevšiml. Všichni zírali tam, kam ukazovala dětská ruka. Tam, kde před nimi visel z koruny stromu oběšenec.

„Tak první normální věc, jo?" rýpl si Sibald, když se probral ze šoku.

„Tak tohle tady smrdí," špitl Lurien s očima rozšířenýma hrůzou. Mrtvola už na stromě musela viset nějakou dobu a podle toho také náležitě zapáchala. Byl to nejspíš muž, oblečen do tlejících hadrů, které už se rozkládaly a některé kusy odpadávaly na zem. Z nepřirozeně bledého těla místy odpadla kůže a odhalila hnijící maso, provrtané dírami po červech.

„Bohové nad námi, co to je?!!!" zavřískla Agail, které zvědavost nedala a také se přišla podívat. Nátura její sestry byla zjevně nakažlivá.

„Myslíte," řekl tiše Sibald, „že to byl lynč?"

Tulák ztěžka polkl a donutil se odvrátit zrak od mrtvolné tváře. Lano, na němž mrtvý visel, už obrůstalo mechem a v lehkém vánku tiše, kvílivě vrzalo. Vše kolem vypadalo mírumilovně, žádné polámané větve, rozdupané keře, nic.

„Já kdysi lynč viděl," otřásl se při té vzpomínce, „tohle bude samovražda. Lano je krátký."

Když za neštěstím stál rozzuřený dav, obvykle se lano jen přes něco přehodilo. Tohle bylo uvázáno celé.

„Mistře," špitla třesoucím se hláskem Agail, „on... má na sobě hornický šaty?"

Všichni se opět zahleděli nahoru. Mrtvý měl na sobě skutečně šedé kalhoty a halenu, obojí zetlelé, roztrhané, s chybějícími kusy.

„Může to být jeden z..."

Těch co jsme je nechali jít? Tu otázku si tulák pokládal taky. Děsila ho ta představa, že někdo, komu se snažil zachránit život, skončí právě takhle. „To je teprve pár dní," namítl nepříliš přesvědčivě, „tenhle už tady visí... možná už od jara."

„Tak jak se sem dostal?"

„Sibalde," Lurien naprázdno polkl, „utekl někdy někdo z dolů?"

Starý horník si unaveně protřel oči. „Sem tam se někdo ztratil při převozu rudy. Dozorci vždy říkali, že ho chytili a popravili... ale co já vím, třeba nás jen strašili, aby už se nikdo nepokoušel."

„Kdy byl poslední útěk?"

„Co já vím? V dolech jde čas jinak. Všimnete si sotva, že je den a noc."