Syn nikoho z kdovíkde

Prázdné zdi

„Ještě se nevrátil?" podivil se Sibald, sotva se vrátil z obhlídky okolí. Zdál se být nervóznější, než když odcházel.

„Ne," pohodila hlavou Minka. Děvčata našla v jednom stavení pytel s moukou, takže teď všechny tři pekly u ohniště obilné placky. „Už tu kysnem věky."

Horník se nespokojeně zamračil. Lurien zmizel někde za vesnicí už před drahnou dobou. Jídlo už bylo dávno hotové. Pečené, místy připálené placky se vršily na sebe do závratných výšek, tulák se však stále neobjevoval.

„Půjdu se po něm podívat," rozhodl se nakonec, když už ho to začínalo čím dál více znepokojovat. Věděl, že jsou blízko města a bezpečně se tu necítil ani zdaleka.

Žádných námitek se nedočkal. Vydal se tedy k domu rychtáře, u nějž tuláka viděl naposledy. Nenašel ho však tam, ani v žádné z okolních chalup. Až o kus dál, v seníku, našel alespoň náznak, že tam někdo byl. U vrat se převrhlo vědro s vodou, která se stále ještě úplně nevsákla do udupané půdy.

Rozhlédl se, kam by se měl vydat dál, když Luriena uviděl.

Stál uprostřed polí se svěšenými rameny, s hlavou odvrácenou někam do dáli, k lesu. V rukách svíral jakýsi malý předmět a něco si pro sebe mumlal. Když na něj zavolal, neotočil se.

„Hej!" Sibald popošel blíž a zvedl hlas, až téměř křičel, „Minka už má hotový placky."

Lurien se pomalu obrátil. Na čele mu vyvstala ustaraná vráska a v očích se nebezpečně blýskalo.

„Věděl jste to?!" řekl až překvapivě ostře, „Sibalde, věděl jste, že jsou v dole otroci?!"

Horník zamrkal a čelist mu poklesla, když si naplno uvědomil význam těch slov, která v prázdné vsi zněla ještě zlověstněji, než kdy jindy. „Já... nevěděl. Ale pravda, že mě to taky párkrát napadlo..."

Tulák pokýval hlavou a znovu se obrátil k lesu. „Jděte... najít mapu. Hned přijdu."

V ruce stále bezmyšlenkovitě svíral nalezenou kost a kdykoli se na ni podíval, cítil, jak v něm vře vztek. Původně si myslel, že je zlomená, ale nebylo tomu tak. Ta kost byla celá- a příliš krátká, aby patřila dospělému člověku. Ten zatracený oteklý dědek už si dovolil moc.

U ohně se objevil, zrovna když Sibald vyhrabal srolovaný pergamen ze sedlové brašny. Mlčky si ho od něj vzal a rozložil ji na zem.

„Přišli jsme na to, kde se berou v dolech horníci," řekl zasmušile s pohledem upřeným na louže inkoustu, které zakrývaly znepokojivě velkou část mapy. „Tohle je plán masový vraždy. Co flek, to prázdná vesnice."

Zavládlo ohromené ticho. Kira na něj zírala s hrůzou v očích a napůl sežvýkanou plackou v otevřené puse. Agail se zarazila uprostřed pohybu, ani si nevšimla, že placka, kterou držela, začala doutnat. Minka se upřeně dívala do země a neříkala nic.

„Ale... ve dvou už jsme byli," kroutila hlavou Agail, zatímco z její placky pomalu stoupal dým, „a říkal jste, že jsou normální."

„Ty byly jen zakroužkované," zavrtěl hlavou Lurien, „asi měly přijít na řadu příště."

Agail přistoupila blíž a sklonila se nad pergamen. „To přece nejde, ne? Ty vesnice kolem dolů jsme míjeli! Všimli bysme si, ne?"

„Vážně?" Lurien tázavě pozvedl obočí, „tak mi řekni... viděla jsi při cestě tam nebo zpátky člověka? Slyšela jsi štěkat psa, nebo brečet dítě?"

Nastalo dlouhé, tíživé ticho. Nevšimla si. A co hůř, nevšiml si nikdo z nich. Měli to přímo před očima, ale nevšimli si. Ten první den měli co dělat, aby se dostali co nejdál a co nejrychleji. Osud vesnic v okolí nikoho z nich nezajímal.