Syn nikoho z kdovíkde

Vesnice u hranic

Lurien se nudil. Už týden v kuse lilo jako z konve. A to teprve končilo léto. Ne že by proti dešti něco měl, to ne, pouze ho nenáviděl. Proč, to přesně nevěděl. Ale pršelo ten den co... zbytek mu paměť odmítala prozradit. Ale stejně ho neměl rád. Byl vlezlý, studený a rezla po něm zbroj.

Seděl pod převisem někde v horách u východní hranice Tamaronu a znuděně vyhlížel o deštěm zmáčeného lesa. Aby si ukrátil čas, probíral se svými amulety.

Cípem košile vyleštil placku ze stříbrného plechu, do kterého bylo vyškrábáno několik znaků. Byly to symboly bohyně Tumarny. Ne že by byl pověrčivý, nebo dokonce věřící, ale přece jen už se chtěl hnout z místa a nepovažoval za moudré bohyni záplav zbytečně provokovat.

Už to byly skoro tři týdny, co spolu s Tiarinem přepadl lorda Hanta. A stále potkával ozbrojence, kteří jevili jakousi podivnou ochotu ho zatknout a dovést svému pánovi. Většina z nich už k tomu dni nežila. Byl to jejich problém.

Obrátil mezi prsty stříbrný amulet. Nepatřil žádnému bohu, ani neměl proti ničemu chránit. Bezcenný, zbytečný, řekl by kdokoli jiný. On však ne. Ten malý kousek stříbrného kovu byl to nejdůležitější, co měl.

Rozhlédl se kolem. V okolí tu byla spousta podobných převisů a jeskyň, to věděl moc dobře. Podle legend se tady za dnů Revoluce schovávali vzbouřenci. Lidé z okolí věřili, že právě sem se uchýlili utečenci po svém slavném útěku ze zajetí.

Byla to pitomost.

Bylo to prostě moc daleko, aby sem mohli dojít. Museli se ukrýt ve vzdálenosti tak dne chůze od hlavního města, kde byli uvězněni. A do takové blízkosti by se Lurien nikdy nepřiblížil.

Sotva přestalo alespoň trochu pršet, vydal se dál. Svůj samotářský život měl rád a plně mu vyhovoval, ale dřepění na místě se mu dokázalo brzo omrzet.

O dva dny později vyšel Lurien z lesa poblíž malé vesnice u hranic. Byla doba sklizně, nejlepší doba na to opatřit si nějaké zásoby. V této osadě už párkrát byl. A ačkoli ho tam neměli moc rádi, byly tam největší trhy na téhle straně hor. 

Když vjel mezi domy, zarazilo ho náhlé ticho. Tahle vesnice mu nikdy nebyla přátelsky nakloněna a lidi před ním utíkali, ale nikdy se mu ještě nestalo, že by takhle vymizeli.

Jak tak projížděl kolem místní modlitebny, znepokojilo ho to ještě víc. Obvykle už tu stávalo několik lidí prosících zdejšího kněze o vymítání proti zlu.

Na návsi bylo ticho. Nejen že tu nebyl obvyklý trh, nebylo tu nic. Zmateně se rozhlédl. Nikde nikdo. Neslyšel kroky, hovor, dokonce ani dětský pláč, který obvykle dokázal přítomnost lidí odhalit. Ani psi tu neštěkali, nebyl slyšet vůbec žádný zvuk.

Dokonce i Caesar byl nervózní. Pofrkával a točil se na místě, jako by se toho místa bál.

„Jenom klid," pošeptal mu jeho jezdec do ucha. „Trochu se tu porozhlédneme, ne?"

Seskočil na zem a zaklepal na dveře nejbližšího domu. Nic neslyšel. Vzal tedy za kliku.

Překvapilo ho, že je otevřeno. Na vsích se obvykle zamykalo na dvacet západů. Vstoupil dovnitř. Že nikoho nevidí už ho ani nepřekvapilo. Ale to co viděl už ano. Všechno bylo na svém místě, jako by odtud před chvílí někdo odešel. Peřiny ustlané, světnice zametená, na stole čistý ubrus.

Vyšel zadními dveřmi ven na dvorek. U zdi bylo srovnané dříví na zimu, u studny stálo vědro s vodou. Vše vypadalo normálně. Až na jednu maličkost. Vrata od prázdného chlívku byla vytržená a odhozená stranou. A zvířata byla také pryč.