Ledové slunce (Destiel)

3. kapitola

Vyslal okouzlující úsměv na postarší Beta sekretářku, která si ho měřila přísným pohledem spoza obdélníkových brýlí, zavěšených na zlatém řetízku. V odpovědi na jeho příjemné chování si jenom odfrkla a znovu, asi po desáté za posledních pět minut, ho sjela pohledem. Podle výrazu poznal, že už si ho zařadila mezi školní grázlíky jen proto, že byl oblečený do vojenských bot, potrhaných džín, trička s logem AC/DC a tátovy staré kožené bundy, zpod které vykukovala flanelka. Ne, že by mu to nějak vadilo. Vlastně byl... školní grázlík. A byl na to i patřičně hrdý. Největší radost mu udělalo, když si někdo v jeho přítomnost odfrkl něco ve smyslu 'Tak by se správný omega chovat neměl'.

Dveře po jeho levici se otevřely a z kanceláře zástupce ředitele vyšla nádherná brunetka s obrovskýma hnědýma očima a jemně olivovou pletí. Modré tričko mělo akorát takový výstřih, že byl vidět malý žlábek mezi jejíma pěknýma prsama a když prošla kolem Deana, naskytl se mu pohled na pevný zadek ve světle šedých džínách. Byla to Beta, takže měla jen slabou vůni, ale měla ji. Pěknou, jako posekaná tráva a pampelišky, i když... pečené třešně a mandle byly lepší.

"Ahoj..."

Brunetka se překvapeně otočila. Věnoval jí stejně okouzlující úsměv, jako předtím nevrlé sekretářce, který se tentokrát setkal s mnohem větším úspěchem. Brunetce se tváře zbarvily jemnou červení, usmála se nazpět a dokonce otevřela pusu, aby pozdravila, když ji protivná Beta za stolem přerušila.

"Pan zástupce Parker vás přijme, pane Winchestere!"

Staré Betě se podařilo přerušit pěkný okamžik sblížení.

"Snad se brzy uvidíme, krásko," řekl směrem k ní, což jí na tváři vykouzlilo stydlivé překvapení, který se ještě prohloubilo, když se na ni široce usmál a ukázal zuby. Všechny byly vždycky tak překvapené, když zjistily, že je Omega. Blokátory totiž mohly zakrýt pach, ale fakt, že měl tesáky ostřejší než Bety, nemohlo zakrýt nic.

Naposledy na pěknou Bety mrkl a pak zmizel v kanceláři.

Byl to ředitelský kutloch jako každý jiný. Za svůj život jich viděl skoro čtyři desítky. Jeden stůl, za ním křeslo, pár židlí na straně blíž ke dveřím. Po levici malá knihovna s knihami, hned naproti dveřím na zdi vystavený diplom a nějaké ty plakety z meziškolních soutěží. Všechno to vypadalo, jakoby si to někdo jako celek koupil v IKEA a popravdě obtloustlý, šedovlasý Beta za stolem byl nejspíš taky sériově vyrobený, protože vypadal jako každý jiný zástupce ředitele, kterého měl tu čest poznat. Jen tentokrát byl dodaný ještě s brýlemi.

A uvnitř byl nejspíš mrtvý, alespoň podle zápachu staré brokolice.

Dean nenápadně pokrčil nos, jak vdechl nepříjemný pach. Tuhle kancelář vážně bylo potřeba vyvětrat nebo zapnout klimatizaci nebo nejlíp obojí. Kromě starého pachu Beta za stolem byla taky cítit po nešťastných a vyděšených Omegách a vzteklých Alfách.

"Pan Dean Winchester, předpokládám?" podíval se na něj zástupce ředitele Parker přes obroučky brýlí, než mu ukázal na židli. "Sedněte si."

Den si dřepl na židli přímo proti němu.

"Měl jsem za to, že přijde i váš otec a hlavně mladší bratr."

"Jo, to jo, on... táta měl hned od rána práci, víte? Tak nemohl přijít a co se Sammyho týče, tak..." zalovil v plátěné tašce a vytáhl omluvný vzkaz napsaný jeho vlastní rukou, zato však pečlivě zfalšovaným tátovým písmem. "... je nemocný. Nějaký chřipka nebo co. Kašle, smrká a má horečku. Tady vám táta napsal omluvenku." Předal dopis do Parkerových rukou.