Ledové slunce (Destiel)

55. kapitola

Zvedl ruku a dotkl se kusu gázy přilepené vzadu na hlavě. Sykl bolestí. Bylo nepříjemné se toho místa dotýkat, ale mít tam obvaz bylo ještě nepříjemnější a tak ho jedním pohybem strhl.

"Sakra!" zaklel, když mu náplast vytrhla několik vlasů a hned vzápětí si přitiskl konečky prstů na spánek a tvář. Třeštila mu hlava. Nevěděl, jestli to po injekci léků je lepší nebo horší, ale rozhodně to bolelo pořád. Kdyby se tak mohl dostat k tomu ukrutnému, tupému tlaku tepajícímu v jeho mozku a vytrhnout ho ven.

Frustrovaně a zároveň rezignovaně si povzdechl a rozhlédl se kolem sebe.

Byl obklopen zataženým nemocničním závěsem v ošklivě vybledlé zelené, za kterým se míhaly procházející zdravotníci a pacienti. Dean sám seděl na nemocničním lůžku potaženém jednorázovým papírovým prostěradlem, kousek od lůžka stál takový ten vozík na měření životních funkcí a nějaké další přístroje. Jedno musela být kyslíková bomba, protože z ní vedla hadička k masce, kterou mu těsně po příjezdu sem vnutili. Prý něco o inhalaci kouře a popálených průduškách. Naštěstí stačilo, aby ho Beta doktorka vyšetřila a poslechla si jeho plíce, tak už masku mít nemusel. Potom mu sešila ránu na hlavě a upozornila ho, že má otřes mozku. Průkopnická diagnóza! To už věděl dávno. Narazil si hlavu o kovové madlo a měl několik z příznaků; setrvalá bolest hlavy, závrať, rozostřené vidění a dokonce mdloby. Z toho by i cvičený šimpanz poznal, co mu je.

Polkl přes knedlík v puse a zavřel oči, protože to příšerné světlo ho do nich bodalo, zvuky byly příliš hlasité a pachy příliš intenzivní. Musel si na chvíli lehnout. Jen na chvilku, než přijdou detektivové, které slíbili zavolat policisté, kteří ho přišli vyslýchat ohledně požáru. Vyžádal si přímo ty dva šašky, co přišli do SunHill, a odmítl mluvit s kýmkoliv jiným, což, překvapivě, policajti respektovali. A taky se na něj tak divně koukali. No... bylo dost dobře možné, že nejdřív vyslýchali ostatní, kteří neměli tak vážná zranění jako Dean, a ti začali mluvit o Evansovi a o tom, co se v Sun Hill dělo a proto byli k Deanovi tak laskaví a tolerantní. Každopádně s obyčejnými poldy v uniformě prostě mluvit nechtěl, chtěl tu Ballardovou a Alfu, co s ní minule přišel, protože... no, na chvíli měl dojem, že Beta detektiv měla opravdový zájem a jak nevěřil policii, tuhle alespoň znal. A to se počítalo.

Pomalu se složil na nemocniční lůžko a přitáhl si na prsa tašku s počítačem.

Ten držel celou dobu pevně. Odmítl se ho vzdát i když ho - za bedlivého dohledu Jacoba s Vadimem - nakládali do sanitky a když se pak konečně dostal na pohotovost, velmi razantně odmítl předat sestře jak tašku, tak i své oblečení. A bylo jedno, že bylo trochu od krve a páchlo kouřem.

"Omego Deane..." prořízl mu bubínek něčí hlas.

Prudce otevřel oči, vymrštil se do sedu a se zavrčením se vytáhl vysoko po lůžku, až zády narazil do zdi, ke které bylo lůžko přiražené. A ukázal zuby těm, kdo ho vyrušili.

"V klidu, Omego. Nic se neděje," řekl Alfa, jehož hlas mu byl vzdáleně povědomý stejně jako jeho pach; nějaká štiplavá marmeláda a dehet.

Když se okamžik na to vedle Alfy objevila i známá Beta policistka, došlo mu, že je to ten Alfa detektiv. Předtím ho chvíli vůbec nepoznával, tak moc byl kvůli otřesu mozku zmatený, a navíc... stejně ho viděl jen jednou v životě. Nemusel si taky pamatovat všechny, které kdy potkal.

Spolkl vrčení, zatlačil svou naježenou Omegu do kouta a přesunul se po lůžku až úplně dolů a hodil nohy přes okraj. Zase se posadit způsobilo, že se mu zatočila hlava, ale za žádných okolností nehodlal zůstat ležet, zatímco bude mluvit s neznámým Alfou. Nebylo to tak, že by si snad myslel, že by mu mohl detektiv něco udělat. Byli sakra v nemocnici a ne všichni Alfové byli jako ten sráč, v jehož rukách posledních pár dní zažíval dost nepěkné věci. Ale jeho instinkty se samotnou přítomností cizího Alfy vzbouřily a jeho vnitřní Omega byla ostražitě naježená.