Ledové slunce (Destiel)

63. kapitola

Otevřel oči a první, co uviděl, bylo obrovské okno se zataženými žaluziemi. Na několik vteřin ho to trochu zmátlo, protože takhle nevypadaly hotelové pokoje ani ubytovny, kde se normálně probouzel. Ale omamná vůně pečených višní s náznakem medu a hořkých mandlí a taky pach cigaret mu rychle připomněla, kde je. Byl u Castiela doma. V jeho doupěti. A v jeho posteli... kterou nepoznával.

Zdvihl se na loktech a rozhlédl se.

Neležel v Castielově staré posteli. Tahle byla nová a byla to hnízdní postel. Obrovská, ještě větší, než která byla v druhém bytě, a trochu jiná. Byla samozřejmě oválná a čelo postele se táhlo tak po dvou třetinách obvodu, ale nebylo všude stejně vysoké. Větší část z něho byla vlastně docela nízká, člověk se přes polstrování mohl snadno natáhnout k nočním stolkům. Zvedalo se až v místech, kde přiléhalo ke zdi a to do takové výšky, že bylo snadné si pohodlně opřít záda i hlavu, když člověk seděl. A byla tu jen dvojice polštářů v mléčně bílých povlacích. Žádné šílené barvy ani chlupy, takže to vlastně bylo... docela v pohodě, připustil v duchu a posadil se.

Zvedl deku a zkontroloval, že má na sobě jenom slipy a ponožky a samozřejmě triko, které měl včera. Ale nebyl si jistý, kde je zbytek jeho oblečení a vlastně si přesně ani nepamatoval, jak se sakra dostal do postele. Musel usnout u televize a pak se v polospánku dopotácet do ložnice. Jo, to se nejspíš stalo, usoudil, a konečně se vyhrabal z postele. Veděl, že batoh nechal včera pohozený u nohy kuchyňského stolu, ale někam si musel dát kalhoty, které měl na sobě. Měl v nich mobil a peněženku s těmi deseti dolary, co mu Sonny dal. Ne, že by potřeboval ty peníze, ale chtěl vědět, kolik je hodin a napsat Samovi, kde je. Od včerejška odpoledne se mu neozval.

Pohled mu padl na otevřené dveře šatny. Sice nepředpokládal, že by si dal džíny tam, ale zkusil se podívat a kupodivu jo, leželi přeložené napůl na sedačce uprostřed šatny. Nejdřív vylovil mobil, aby zjistil, že je sedm dvacet ráno a má několik zpráv od Sammyho. Napsal mu rychlou odpověď v tom smyslu, že je u Castiela doma a že se ozve později, pak vrátil mobil do kapsy a džíny si natáhl.

Udělal si krátkou, ale nutnou zastávku v koupelně, kde ho příjemně překvapil kelímek se zubní pastou a kartáčkem, které hned využil, a pak opustil ložnici.

Po Alfovi nebylo vidu ani slechu, ale musel být doma, protože v kuchyni hučel kávovar, na hrnci na přípravu čaje svítilo světýlko a v televizi běželo zpravodajství. Možná byl v kanceláři nebo v Blue Sky. Pocítil sice určité bodnutí lítosti a jeho Omega trochu nespokojeně zamručela, protože doufal, že by se mohl probudit vedle svého Alfy. Tak jako před dvěma týdny. Ale... nedalo se nic dělat. Musel nebýt taková hloupě přilnavá Omega. Cas měl svou práci a bylo jasné, že nebude Deanovi pořád v patách. Ostatně ho ani nepotřeboval, dokázal se o sebe postarat sám.

Prohrábl si vlasy a zívl, zatímco přešel do kuchyně. Cítil se odpočatě jako už dlouho ne a i když modřiny pořád trochu bolely, nebylo to tak zlé. Vytáhl si hrnek a nalil do něj horkou kávu. Krásně voněla! Jako že kurva neskutečně! To se nedalo srovnat s ničím, co kdy cítil a když si zlehka smočil rty v horké tekutině, tak... kurva, to bylo dobré! Byla silná, úplně cítil, jak ho povzbudí, ale nebyla tak nechutně hořká, jako dryáky, které si sám dělal.

"Deane..."

Málem leknutím vyletěl z kůže a téměř si i rozlil hrnek horkého kafe přímo do rozkroku. Prudce se obrátil a vykulenýma očima zíral na Alfu, který se mu prostě z čistého vzduchu zjevil za zády. Jak nějaký zasraný duch nebo kočka.

"Sakra..." ulevil si. Srdce mu pořád bilo jak zběsilé. "Do prdele, zlato, tohle mi nemůžeš dělat! Jen tak se... plížit za mými zády! Kdybych měl v ruce nůž, už si ho mohl mít v krku!" Výčitky nedopadly na úrodnou půdu. Ve skutečnosti měl Alfa tu drzost vypadat pobaveně. "Fuj... dobře... chceš kafe?" zeptal se a pozvedl hrnek skoro v nabídce svého vlastního kafe.