Ledové slunce (Destiel)

5. kapitola

Zaplavila ho sladká vůně višní s medovým nádechem, jakoby před něj někdo opravdu postavil čerstvě upečený koláč. Vůně šťastného Alfy. Byla těžká a dopadla mu na shrbená záda jako teplá deka. Najednou, alespoň na malou chvíli, neměl pocit, jakoby dělal něco proti své vůli, když se přiměl sklonit hlavu a ukázat krk. Ten pocit znal. Občas se mu to stávalo, když byl táta opravdu šťastný, hodil mu ruku kolem ramen, přitáhl si ho k sobě a zaplavil ho svou vůní. Tehdy se jeho Omega schoulila do klubíčka, spokojeně vrněla a užívala si ten pocit bezpečí, který to s sebou přinášelo.

Jenže to byl táta. Jeho Alfa. Tohle byl zasraný mafiánský boss, který se ho za chvíli chystal... lépe poznat. Stěží potlačil hořký úšklebek a donutil se držet hlavu dál skloněnou. Proč ty hloupé řeči kolem? Mohl rovnou říct, že ušetří Deanův život a neublíží Sammymu, když si stáhne kalhoty a ohne se o nejbližší barel.

S hnusným, ledovým pocitem v žaludku, si uvědomil, že Alfa ani nemusel předstírat, že mu dává na výběr mezi jeho životem a bezpečím jeho bratra a tím, že se nechá ošukat. Alfa ho mohl nechat svázaného, prostě ho hodit na zem a dělat si, co chce.

Dean by ho nemohl zastavit.

Jo, mohl by se bránit a bránil by se. Kopal by, kousal a nadával, ale nakonec by stejně skončil s uzlem v zadku, protože neměl šanci. Ne se svázanými rukama. Ne beze zbraně. Ne, když měl Alfa na povel tři další chlapi, kteří by ho dokázali snadno udržet. A nemohl ani utéct, dokonce ani kdyby se k útěku pokusil použít zbraň, která před ním ležela. Byl docela dobrý střelec, ale ani ten kurva nejlepší a nejrychlejší střelec na světě by nedokázal zabít čtyři ozbrojené chlapy dřív, než oni zabijí jeho. Navíc to nebyli jen nějací obyčejní blbci s pistolema, co jich bylo všude kolem tucty, tohle byli skuteční zločinci, pro které bylo zabíjení součástí jejich práce.

Byl prostě v prdeli. Jeho jediná možnost byla držet hlavu dole, být malá, submisivní Omega a doufat, že Alfa splní slib a až si odbude svoje, nechá ho odejít v alespoň trochu použitelném stavu.

Najednou mu po zádech přejel záchvěv paniky a srdce se mu rozbušilo, jak ho napadlo, že Alfa možná neměl na mysli jen šukání. Možná, že 'lépe se poznat' znamenalo, že chce Deana spářit. Byl to jeden z těch typů, co věřili na Spřízněné druhy.

Vrhl rychlý pohled na zbraň, která ještě pořád ležela na bedně.

Kdyby se po ní natáhl, byl by mrtvý a to by bylo pěkně v prdeli, protože pak by Sam zůstal sám. První den by si asi ani nedělal starosti, jídla a léků měl dost a nebylo by to poprvé, co se Dean nevrátil v noci domů. Další dva, tři dny by počkal a strachoval se, než by začal obtelefonovávat nemocnice a márnice a tátovy přátele. Nakonec by zavolal tátovi a ten by se snad vrátil dřív, než by Sammymu úplně došly peníze.

Kdyby ho Alfa spářil, bylo by to jen o něco málo lepší. Zatraceně pochyboval, že by mu dovolil se za Samem vrátit, ale možná by dovolil mu alespoň zavolat a ujistit ho, že je v pořádku. Potom by Sam neudělal něco hloupého, jako že by se ho vydal hledat a Dean by o něj nemusel mít strach, až by se snažil najít způsob, jak od Alfy utéct.

Co slyšel, bylo pro spářenou Omegu zatraceně těžké svého Alfu opustit a mělo to nepříjemné následky. Něco o tom, že se Omega stávala závislá na feromonech svého Alfy a bez nich, že přišla nevolnost, zvracení, úzkosti a podobné věci. Prostě spousta a spousta a spousta sraček, které by určitě nějak dokázal zvládnout, snad kromě...

Ztěžka polkl.

Taky slyšel, že páření může spustit hárání. Kdyby se všechno posralo, a že ono se to většinou posralo, protože takový byl Deanův život, tak se mohl ráno probudit spářený a se štěnětem Alfy, jehož jméno ani neznal.