Ledové slunce (Destiel)

51. kapitola

Nebyl si jistý, kolik času uběhlo. Ve tmě a tichu se čas počítal špatně a že tady dole ve sklepě bylo opravdové ticho. Ruch domu byl neslyšný a že vůbec někdo je v domě zjistil, až když ostatní Omegy přišly do kuchyně. Podle toho poznal, že už je čas večeře, protože je slyšel, jak chrastí nádobím a cítil nejen jejich pach, ale i vůni pečeného masa a smažících se hranolek, která způsobila, že se mu pusa naplnila slinami a žaludek stáhl hladem. Oběd nestál za nic a večera pravděpodobně nebyla jiná, ale bylo to jídlo a Dean měl zoufalý hlad. A chtěl kurva ven, ale... věděl, že ostatní Omegy mu nemůžou pomoct a pravděpodobně s ním ani nebudou chtít mluvit a tak je nechtěl dostat do potíží tím, že je bude oslovovat. Zůstal tedy potichu a jen poslouchal ruch vaření a pak to, jak se všechny Omegy pomalu vydaly nahoru.

"Jděte napřed. Hned vás doženu," uslyšel Charliin hlas. Nejspíš se snažila srovnat misky s kaší nebo jiným jídlem na tác tak, aby je mohla lépe nést nebo tak něco.

Většina kroků už byla na schodech, když, k Deanově překvapení, jeden pár nohou přistoupil k jeho dveřím.

"Nic jiného nemám," řekla Charlie a pak škvírou pod dveřmi dovnitř vklouzl plátek toustového chleba.

Než stačil Dean něco říct, třeba poděkovat, nebo jen vzít toust do ruky, už slyšel, že se Charlie rychle vzdaluje z kuchyně. Ještě pár vteřin poslouchal, než popadl suchý kousek těsta a dvěma velkými sousty si ho nacpal do pusy. Asi by měl šetřit, ale sakra, i ten jeden plátek tvrdého chleba byl pro jeho svírající se žaludek jako mana z nebe.

Znovu se opřel o dveře, přitáhl si koleno pod bradu a sevřel řetěz, který ho poutal k zemi. Byl chladný, ale skutečný a to bylo ve všepohlcující temnotě jakýmsi způsobem uklidňující. Začal počítat jeden článek za druhým a hlavou se mu honily myšlenky. Přemýšlel o Sammym, kde asi teď je a jestli je na tom stejně špatně, jako on. Pokud byl... pokud na něj někdo jenom položil prst, tak až se odsud dostane - a Dean věděl, že se odsud kurva dostane, i kdyby měl toho zauzleného sráče udusit polštářem ve spánku - tak najde každého, kdo jeho malému štěněti ublížil a podřízne ho jako prase. A pokud ne... tak Dean doufal, že rodina, ke které se dostal, bude mít trpělivost s těmi jeho hloupými koníčky a jeho divný stravováním a touhou koupit každou zatracenou charitativní placku, na kterou narazí.

Vzpomínal na Case... na svého Alfu. Na toho zatracenýho Uzla, který se někde flákal, místo toho, aby mu přišel na pomoc. Jenže jakmile ho tohle napadlo, musel hned uznat, že takhle přemýšlet je hloupé. Nejenže se dokázal o sebe postarat sám a nepotřeboval záchranu jak nějaká princeznička, taky chápal, že Cas nemůže do Sun Hill jen tak vtrhnout a prostě ho odvést. Chtěl by, aby to udělal, ale zároveň nechtěl, protože kdyby to udělal... kdyby Cas udělal něco tak zjevného, aby ho dostal k sobě, tak by se tím dostal do problémů. Mohl by skončit ve vězení nebo hůř, mohli by ho deportovat a ani jedno z toho Dean nechtěl. Musel věřit a věřil, že když mu Alfa řekl, že se o všech postará, tak to udělá. Jen musel být trpělivý.

Přemýšlel taky o detektivech z dnešního odpoledne. Mohli Castielovi nějak uškodit? Doufal, že ne. Udělal pro to všechno, co mohl. Podrobil se tomu ztracenému vyšetření a řekl tolik pravdy s trochou strategicky umístěných lží, aby z toho všeho vyšel jeho Alfa co nejlépe. Co na něj vlastně měli? Jenom tu značku na krku, která sice neměla být problém, ale asi byla... no tak trochu. Technicky, pokud věděl, nebylo takové značení trestné. Nebo si to alespoň myslel. Kdyby tu tak měl mobil, mohl by si to hned vygooglit a být klidnější.

"Do prdele s tím!" zaklel nahlas a praštil do dveří pěstí. Cítil se frustrovaně, ale zároveň, kdesi hluboko v útrobách, měl strach. Nikdy se nevěděl rady se svým strachem a tak dělal to, co vždycky; proměnil ho na vztek. Začal vrčet a uhodil pěstí do dveří znovu a znovu a znovu. Nevěděl, kolikrát to udělal, přestal, až když cítil brnění v celé ruce a vlhko na kloubech, kde kůže praskla silou úderů a ven se vyvalily krev a lymfa.