Ledové slunce (Destiel)

24. kapitola

Ne, Alfa nebyl vůbec paranoidní, jenom měl elektronický zámek na kartu a dvanácti místný kód a podle několikanásobného cvaknutí alespoň osm západek ve dveřích. A dveře samotné byly tak tlusté, že prostě musely být proložené ocelí. Dean si je prohlédl velice dobře. Zvyk a výcvik. Vědět, kudy a jak se dostat z místnosti, bylo důležité. Ne, že by čekal, že bude muset utíkat, ale kdyby náhodou ano... inu, karta a kód byl potřeba i zevnitř. Jak se dveře zavřely a zámky zapadly, už prostě neměl sebemenší šanci se dostat ven.

Odvrátil pohled od slotu na kartu vedle dveří a rozhlédl se.

Po levé straně stoupaly tři široké schody zakryté stejným druhem koberce, jaký viděl v Panence. Také mohl dohlédnout až k proskleným dveřím na balkon, scenérii nočního města a zahlédnout kousek kuchyně s barovým pultem. Hned naproti dveřím byla ale zeď zvedající se asi do poloviny zatraceně obrovského prostoru, který se nad ním klenul. Strop musel být alespoň tak čtyři metry vysoko.

Sklopil oči zpátky k Alfovi a sledoval ho, jak přistoupil k obrazu, který visel na zdi hned naproti dveřím. Deanovi rychle došlo, že to bude obraz Ježíše, protože měl svatozář a tak všechno. Byl ale trochu jiný, než obrazy, jaké vídal v kostelech, které navštěvovali na každé výročí máminy smrti. Malovaný byl takovým těžkopádným stylem se spoustou hnědé a zlaté a s hustýma kudrnatýma vlasama a kudrnatým plnovousem.

Castiel před obraz přistoupil, pokřižoval se a mírně uklonil. Bylo zvláštní a snad i trochu zneklidňující vidět zrovna tohoto Alfu... svého Alfu... jak prokazuje úctu dokonce i pokoru, a ještě navíc obrazu. Jasně, lidé to dělali a Alfové samozřejmě taky a Castiel otevřeně přiznal, že chodí na bohoslužby, ale... Deanovi prostě náboženství nedávalo smysl. A až do teď si nedokázal představit, že by Castiel před někým s upřímnou pokorou sklonil hlavu a uznal tak, že není nejdominantnější Alfa v okolí.

Castiel se otočil k Deanovi.

"Spas Nerukotvornyy," řekl rusky, na což Dean zareagoval zmateným zamračením. "Jediný obraz Spasitelovy tváře, který nebyl namalován lidskou rukou. Byl otištěn do závoje, kterým mu jeho následovníci zakryli tvář, když byl sňat z kříže. Věší se naproti hlavním dveřím, aby chránil domov před zlem a lidmi se zlými úmysly."

"Aha... dobře..." řekl neurčitě a zaváhal, co by měl víc odpovědět. Rychle se podíval za Castielovo rameno. "Mám...?" nechal otázku vyznít do ztracena a udělal jakýsi polovičatý pohyb k obličeji. Kdesi hluboko v paměti měl nejasné vzpomínky na sako, utaženou kravatu, svou Omega mámu, která ho pořád napomínala, aby se nevrtěl a nestěžoval si, že ho tlačí zadek a na to, jak se lidé kolem křižovali. A taky na tátu, který se ho to snažil naučit dělat správně.

Alfa trochu svraštil čelo, než sklouzl pohledem po jeho těle až k nohám a trochu zakroutil hlavou.

"Hlavně si sundej boty," řekl a sám přidřepl, aby se zul.

Jasně. Boty. Sundat. Rychle si klekl a také začal pracovat na uzlu na tkaničkách. Tady byl v Alfově bytě, v jeho doupěti, ne v motelu kde bylo občas zdraví prospěšné vlézt i do sprchy v botách. Stáhl si boty a rozhlížel se po místě, kam by je mohl odložit, zatímco děkoval všem vesmírným božstvům, že nemá na ponožce díru. To by bylo trapné. V tu chvíli mu je Alfa vzal z rukou a místo nich strčil sametové pantofle s ostrou špičkou a nějakými orientálními vzory. Spíš něco indického nebo z blízkého východu, než čínského.

"Máš velké nohy. Moje velikost by ti měla sedět."

Podíval se na svoje nohy - jo, měl velké nohy, zejména na Omegu - a pak se ohlédl po Alfovi, který stačil položit Deanovy boty na rohožku vedle dveří k těm svým a už vystoupal po schodech, aniž by kontroloval, jestli jde za ním. Rychle si nazul boty, které na jeho noze vypadaly směšně omegovsky a ve skutečnosti si nedovedl představit, že by je Cas někdy nosil, a vyběhl schody.