Ledové slunce (Destiel)

11. kapitola - A

Vtipné bylo, že ještě ten samý večer, kdy se o Castielovi - neměl by mu spíš říkat Ivan? - dozvěděl tolik informací, mu chtěl napsat a vmést do tváře alespoň tu lež o jméně, ale neudělal to. Místo toho ležel v posteli, poslouchal Samovo oddechování, žvýkal si ret a nerozhodně zíral na otevřenou konverzaci tak dlouho, dokud se mu na obrazovce neobjevila zpráva od Alfy ve které se ptal na jeho den. Kurva... Chlap, co vlastnil klub, kde drogovali, šukali a prodávali Omegy jako byl Dean, se prostě jen tak zeptal, co celý den dělal. Měl by začít nadávat a křičet, poslat ho do prdele nebo cokoliv, ale místo toho jen dlouze vydech a odepsal, že se mu podařilo pořádně zesměšnit jednoho malého uzlíka. Castiel chtěl vědět víc a Dean mu všechno řekl. A tak se jejich konverzace líně valila den za dnem. Řekl Alfovi, jak ho štve matika. Pobavil historkou z hodin Péče o domácnost, kdy měla profesorka téměř infarkt, když se jí pochlubil tím, že jeho největší kulinářský úspěch jsou těstoviny vařené ve varné konvici a podávané s kečupem ze sáčků, které se dají nabrat zdarma v každém bistru. Nebo se svěřil s tím, že Sama donutil přihlásit se do vědeckého kroužku. A Alfa všechno to fňukání o škole a Deanově životě poslouchal a alespoň úspěšně předstíral, že ho to zajímá, ne jako... Ne, jako jejich Alfa, který sice poslouchal, ale duchem byl většinou nepřítomný.

V určitých okamžicích si samozřejmě uvědomoval, že je to jenom hra. Chorobná posedlost Alfy Castiela tím nesmyslem se Spřízněnými druhy. Ale po většinu doby se cítil dobře, chtěně a opečovávaně a ten pocit se mu líbil, ačkoliv to stěží přiznal sám sobě.

Castiel: Ahoj, Deane. Dnes je příjemné počasí. Nechám tě vyzvednout a dáme si jídlo na nábřeží.

Hloupý úsměv mu zvedl koutky při pohledu na neméně hloupou zprávu od Alfy. No tak, člověče, kdo mluvil o počasí, komu nebylo nejmíň... A jo, Castiel rozhodně byl dost starý, aby mluvil o počasí.

"To je zase on?" zeptal se Sam kráčející po jeho boku školní chodbou.

Střelil po svém všetečném bratříčkovi pohledem.

"Jo, je..." Bylo by zbytečné lhát, Sam vždycky poznal, když si s Castielem psal a přitom si byl Dean jistý, že jeho vůně se nijak nezměnila.

"Píše nějak brzo," podotkl malý Alfa, jakoby snad za tři dny pravidelného psaní mohl vysledovat nějaký vzorec nebo co. Tak jo, dobře... Až na to úterý psal Alfa brzo ráno, ještě než šli do školy, a pak až odpoledne, ne dřív než ve tři hodiny. Teď bylo třičtvrtě na tři.

"Co chce?" zeptal se Sam a zastavil u své skříňky, aby si vzal věci.

Dean se opřel o sousední skříňku.

"Zve mě na nábřeží," odpověděl s pokrčením ramen a snažil se při tom znít nezaujatě, i když jeho Omega vrněla nadšením z představy, že Alfu znovu uvidí. "Řeknu mu, že nemůžu, protože tě musím vyzvednout z vědeckého kroužku."

Sam mu věnoval chladný pohled.

"Nejsem dítě, Dee. Můžu jít ze školy sám."

Dean se trochu zamračil. Na jednu stranu měl nutkání běžet za Alfou, ale na druhou se mu úplně nelíbila představa, že by měl Sammy cestovat po městě sám. New York byl kurevsky obrovský a stačilo vynechat jednu zastávku a byli jste někde v háji. A když si prohlížel plánek podzemky, připadal si jako krysa v bludišti. Rozhodně by jí nechtěl cestovat a už vůbec by do metra nepustil Sama.

"Je to daleko a musí se autobusem..."

Sam ho přerušil tichým, nespokojeným zavrčením.

"Umím řídit. Určitě zvládnu nasednout do autobusu a vystoupit na správné zastávce." Nahodil si tašku na rameno a pak zabouchl a zamknul skříňku. "Klidně jdi za ním..."