Ledové slunce (Destiel)

2. kapitola

Castiel si přejel jazykem po rance na vnitřní straně rtu. Natržená kůže krvácela dost na to, aby se mu pusa naplnila železitou pachutí, která ale nemohla přehlušit chuť a vůni Omegy, kterého ještě před chvilkou držel v rukách. Jemná vůně jabloňových květů, která se mísila s pryskyřitou vůní borovic a byla podbarvena Omega sladkostí způsobem, který... nebyl Castielovi nepříjemným. Ne. Nebyl to ten cukernatý zápach, společný jak Omegám tak ženám bez ohledu na sekundární pohlaví, který se jako melasa táhl po horním patře a zalepoval mu nos, takže nakonec ani nemohl dýchat.

Tohle bylo jiné. Tohle bylo... dokonalé. Každý nerv v jeho těla, všechny jeho instinkty, hlasitě křičely, že tohle je ono. Tohle celých těch dlouhých čtyřicet let svého života hledal.

Zvuk šouravých kroků přerušil jeho myšlenky. Obrátil se po zdroji a střetl se s vyděšeným a zároveň tázavým pohledem majitele obchodu.

"Zatáhněte žaluzie a zamkněte dveře, pane Sorokine," nařídil hlasem zhrublým bolestí. Hrdlo ho bolelo a kůže pod límce pálila. Byl si jistý, že do rána bude mít na krku fialové modřiny ve tvaru řetězu.

"Ano, báťuško," přitakal rychle Sorokin a běžel udělat, co mu bylo nařízeno.

Castiel se zatím opřel o pult, vylovil z přední kapsy kalhot cigarety a zapalovač a zapálil si. Teplý kouř se mu protáhl pohmožděnou průduškou do plic a přinesl jak příjemný pocit nasycení, když jeho rozbouřené tělo dostalo tolik potřebný nikotin, tak i pálivou bolest, která ho přiměla nedůstojně vykašlal kouř zase ven.

Vražedně shlédl na cigaretu, zatímco se pokoušel zadržet další záchvat kašle.

Sokorin se objevil po jeho boku společně s oblakem vyděšeného pachu, který štípal v Castielových už beztak trpících průduškách a nose.

"Hotovo," oznámil roztřeseným hlasem a obrátil svůj bledý obličej ke dvou ležícím tělům. "Oni... jsou oni vážně mrtví? Co - co budeme dělat?" obrátil se na Castiela, pohled plný obav.

"Klid, Sorokine. Postarám se o to. Od toho tu jsme," ujistil ho, než sáhl do kapsy pro mobil.

Nemusel čekat ani dvě zazvonění, když se ozval známý hlas:

"Šéfe?"

"U Sorokina v obchodě jsou k vynesení dva velké pytle odpadu. Jeden," podíval se na Beta s rozmláceným obličejem, "trochu prosakuje. Bude to chtít někoho na úklid. A dovez mi nějakou košili," dodal při zběžném pohledu na svůj krví pocákaný rukáv.

"Dobře. Do patnácti minut jsme tam."

Položil hovor, telefon vrátil do kapsy a pomalu potáhl z cigarety, mezitím co se rozhlédl kolem sebe. Zboží ze dvou převržených regálů leželo na zemi, na pultě byla menší kaluž krve, nějakou krev měl Sorokin na sobě a... jeho pozornost upoutala peněženka ležící na zemi. Nebyla jeho a určitě nepatřila ani Sorokinovi, protože na sobě měla logo Nirvany.

Strčil si cigaretu mezi zuby a sebral ji. Téměř okamžitě mu nos napadla vůně jabloňových květů a pryskyřice. Jemná, podbarvená vůní kožené peněženky, ale byla tam. Stoupala z ohmataného povrchu tak lákavě sladce, že měl co dělat, aby si peněženku nepřitiskl k obličeji a zhluboka nenasál zbytky omega vůně, které na ní ulpívali. Místo toho ji otevřel.

Vytáhl řidičák na jmeno Chester Bennington a okamžitě mu bylo jasné, že je falešný. Poznal práci vlastních lidí, když ji viděl, kromě toho, i když byla na řidičáku fotka Omegy, datum narození tvrdilo, že je mu dva a dvacet. Díval se Omegovi zblízka do tváře. Měl mladistvé oči v barvě podzimní trávy, bradu sice ostrou, ale tváře pořád ještě dětsky měkké a i když byl rozložitý v ramenou, zvláště na Omegu, a opravdu silný a překvapivě dobrý bojovník, nehádal by mu Castiel víc než šestnáct možná osmnáct. Vedle řidičáku pak byla strčená kreditka na úplně jiné jméno, pár dolarů a účtenka z rychlého občerstvení ze včerejším datem. Nic víc tam nebylo. Žádné další průkazy, účtenky, fotografie nebo třeba jen obal od žvýkačky. A to i přesto, že peněženka vypadala používaně a zároveň milovaně a opečovávaně. Musela být prázdná z jediného důvodu; Omega, kterému patřila, si přál zachovat anonymitu.