Ledové slunce (Destiel)

56. kapitola

Opřel si hlavu o okýnko a nezaujatě se podíval ven na chodce, kolem kterých projížděli. Cítil se otupěle. A jeho Omega byla neobvykle tichá a zalezlá v koutě jeho mysli, i když ji tam přímo nezahnal. Tipoval, že za to může otřes mozku a nejspíš i léky, které musel dneska ráno spolknout na rozkaz doktora, ale bylo mu to celkem jedno. Tak nějak mu bylo jedno všechno, včetně omluvy a projevu vděku, kterého se mu dostalo od Angela (a který druhý Omega chlapec vyřídil i od ostatních Omeg z útulku), toho, že byl zase daleko od svého Alfy a nevěděl, kde je Sammy, faktu, že se konečně mohl po mnoha dnech pořádně najíst a pak i vysprchovat (za dohledu Omega zdravotního bratra, který měl kontrolovat, že se mu kvůli otřesu mozku neudělá v teplé sprše mdlo) a i té drobnosti, že ho dobře známá Beta z péče o děti a mládež vezla do dalšího pěstounského domova.

"Se Sonnym už roky spolupracujeme," promluvila Moselyová, "a je to můj dobrý přítel. Umístila jsem k němu už několik svěřenců. Normálně nebere Omegy, ale když jsem mu o tobě řekla, hned souhlasil, že se o tebe postará. Budeš u něj v bezpečí."

Poslední věta Deana přece jen nakopla. S úšklebkem se obrátil na Betu.

"Stejně v bezpečí jako v SunHill?" zeptal se kousavě.

"Nikdy jsem nechtěla, abys šel do SunHill, to mi musíš věřit, Deane. Hned, jak jsem tě tam nechala, jsem se spojila se Sonnym, a od té doby jsem se snažila dostat tě pryč, ale tyhle věci nejsou tak snadné. Existuji zákony a předpisy."

"Nemám důvod vám věřit," odvětil a aby dal najevo, že už se nehodlá dál bavit, prostě se zase obrátil k okýnku.

Beta to, zdá se, pochopila, protože už nic víc neřekla. Za to jí byl vděčný. Fakt neměl náladu se s ní bavit nebo ostatně s kýmkoliv jiným.

Zbytek cesty proběhl tedy v naprosté tichosti a nemluvili ani, když Beta zastavila v ulici plné starších, tří a čtyřpatrových domů. Takových těch, co měli široké kamenné schodiště stoupající od chodníku a obytné prostory ještě dole pod schody. Na první pohled docela bezpečná a klidná čtvrť, snad kromě jednoho starého bezdomovce, který seděl na kartonové krabici na schodech jednoho z domů na protější straně ulice a držel v ruce špinavou plechovku. Lidé kolem procházeli, aniž by mu věnovali nějakou pozornost, a on jen bez hnutí seděl, hlavu skloněnou a ruce s plechovkou natažené před sebe. Obrázek toho, jak život jednoho člověka může být úspěšný a druhý naprosto beznadějný.

Odtrhl pohled od bezdomovce a doběhl Betu, která byla pár kroků před ním a čekala na něj. Tedy doběhl... běhání mu moc nešlo. Léky sice bolest otupily, ale byla pořád přítomná. Bolavé koleno mu ztěžovalo chůzi, zbitá žebra dýchání a otřes mozku způsobil, že se mu spáry v asfaltu míhaly před očima.

Beta zazvonila na jeden ze zvonků vedle dveří. V odpovědi na to se ozval nějaký dětský hlas, chlapec možná mladší než Sam, a potom, co mu vysvětlila kdo je a proč přišla, je ten chlapec bzučákem pustil do budovy.

Krátká chodba končila schodištěm stoupajícím do dalšího patra a na každé straně chodby byly dveře. Jedny, před kterými byla velká rohožka s nápisem "Vítejte" byly otevřené a stál v nich tak osmiletý chlapec. Jak se k němu přiblížili, Dean poznal, že je to Beta. Měl slabou vůni ananasu, byl docela boubelatý, měl kulaté brýle se spoustou dioptrií, tmavou pleť a na krátko střižené černé vlasy s řídkými kudrlinkami. A když viděl Moselyovou, tak se široce usmál.

"Missouri!" vykřikl nadšeně.

Beta z péče o děti se zasmála, natáhla se po chlapci a přitáhla si ho do náručí. Ten jí okamžitě opětoval objetí a zaklonil hlavu, aby se na ní mohl podívat.