Ledové slunce (Destiel)

33. kapitola

Zrzek s panem Obočí byli netykavá dvojka. Nic jako Jacob s Vadimem, kteří byli přátelští a v pohodě se s Deanem bavili, natožpak jako Yuri - díky bohu za to - s hubou pořád plnou keců, které Boris komentoval jen souhlasným nebo zamítavým mručením. Tenhle Nikon s Arslanem si povídali hlavně spolu, potichu a v ruštině a s Deanem komunikovali jen minimálně. Pozdravili, poprosili, poděkovali a to bylo všechno. Tipoval, že ten starší, pan Obočí ani moc neumí anglicky, protože to byl většinou Zrzoun, který s Deanem mluvil a rozhodně to nebylo proto, že by Arslan byl nějaká tichá myška. Se svým kumpánem se bavil ochotně a vesele.

Když dorazili k Panence, byl to opět Nikon, kdo ho požádal, aby zůstal sedět v autě, zatímco Arslan beze slova vystoupil a zaběhl do lokálu. Neměl s tím celkem problém, protože venku pršelo a foukal chladný vítr a také proto, že se cítil nesvůj ze setkání s Alfou. Co když bude jejich setkání stejně trapné, jako Deanova včerejší snaha udržet živou konverzaci v chatu? Jestli jo, nevěděl co dělat, protože tak nějak... nevěděl o čem se s Casem bavit, kromě filmů a snad školy. Jasně, byl tu Alastair, ale to bylo to poslední téma, které chtěl otvírat.

Arslan se vrátil, něco otevřeným okýnkem řekl Nikonovi, ten jen přikývl a vystoupil. O chvíli na to se dvířka vedle Deana otevřely. Přidržoval je Arslan a k Deanově malému překvapení měl v ruce otevřený deštník, který nastavil před dvířka, takže sám mokl, zatímco Dean by se mohl naparovat v suchu. Co to sakra? Copak byl z cukru, aby se rozpustil na dešti? Jasně, zbytečně moknout venku se mu nechtělo, ale nerozpadne se, když přeběhne pár stop k dveřím Panenky.

"Hele, to je dobrý, já to přeběhnu..." pokusil se odmítnout tuhle hloupou laskavost, ale plochý pohled, který mu pan Obočí věnoval, mu jasně řekl, že buď nerozumí nebo rozumět nechce nebo případně obojí.

S vnitřním povzdechem tedy přijal rozmazlování a nechal se hezky v suchu dovést ke dveřím, kde už čekal Nikon, který mu je otevřel.

Do nosu ho hned uhodila silná směsice pachů. Těch z kuchyně, plných zelí, česneku a cibule, ale také spousty lidí, kteří v Panence právě večeřeli. Bylo takřka úplně plno, až na pár místeček u stolů pro čtyři, kde seděli jen tři hosté. Veselé hlasy intenzivně hučely jak v ruštině, tak angličtině, doplněné o smích a z jednoho vzdáleného kouta taky vískání několika dětí.

Dean krátkým pohledem přejel po všech těch lidech, ještě jednou nasál vzduch a vykročil rovnou k zadní místnosti, když mu Arslan zastoupil cestu, rozmáchlým gestem mu ukázal k baru a hrubým hlasem, ovšem zdvořilým tónem, řekl:

"Prosím. Sedni si."

Koukl k baru.

"Kámo, tam není místo."

"Když není, uděláme ho," konstatoval Nikon jednoduše spoza Deanových zad.

Pootočil se k němu a sledoval, jak zrzavý Beta přistoupil k nejbližšímu chlapovi sedícímu u baru. Dozajista taky Beta, malý, ale zato hodně rozložitý a s obrovským břichem. Takový ten typický hospodský typ, co po práci sedne k baru a až do zavíračky sedí, pije pivo, louská ořechy a sleduje zápas jakéhokoliv sportu, který zrovna běží na obrazovce nad barem. Od těch, které Dean moc dobře znal, se lišil jenom národností a jazykem. A kdyby ho Dean požádal, aby odešel nebo se jen posunul, poslal by ho takový chlap do prdele. Ať už kvůli jeho věku nebo sekundárnímu pohlaví. Nikona ale nikam neposlal. Nejdřív se zatvářil odmítavě a ve smyslu, co si to jako kdo dovoluje ho vyhazovat od baru, pak ale Alfův muž položil svou tetovanou ruku před chlapa a ten okamžitě otočil.

Nehádal se, nezaváhal, popadl svoje pivo, sklouzl z barové stoličky a rychle se uklidil ke zdi. A když procházel kolem Deana, věnoval mu jen rychlý pohled, než promptně sklopil oči.