Ledové slunce (Destiel)

37. kapitola

Strnule sledoval, jak si Alfa... jeho Alfa... potřásá rukou s Alastairem jakoby byli, když ne přátelé, tak přinejmenším dobří známí. Rozhodně, jako kdyby Castiel tomu zkurvysynovi odpustil, že Deana zbil a měl v plánu mu udělat i jiné věci... o kterých popravdě Alfa nevěděl, ale to neměnilo nic na situaci ani na pocitech, které v něm vřely. Cítil se zrazený a podvedený a jeho Omega se krčila kdesi hluboko v koutku jeho mysli, tiše kňučela a cítila se opuštěná. Jeho Alfa ho nechránil, nezáleželo mu na Deanově bezpečí, nezáleželo by mu na jejich štěňatech. Už Deana nechtěl...

Ne! Ne, to byla blbost! Tady šlo o něco jiného. Muselo jít. Nebo alespoň Dean doufal, že je za tím něco víc, než se na první pohled zdálo. Musel začít přemýšlet racionálně a nepodléhat svým emocím ani plačící Omeze. Musel se chovat dospěle.

Co to Castiel říkal? Aha, jasně... mluvil o tom, že nemůže Alastaira jen tak zabít, protože by to znamenalo válku, ale zároveň sliboval, že ho dříve nebo později přeci jen zabije. Zavázal se, že to udělá pro Deana. A i kdyby to všechno nedělal pro Deana jako člověka, dělal by to jako Alfa, jehož Omegy se někdo dotkl a to byla pro Alfy silná motivace.

Takže, když se na celou situace podíval rozumně, musel tohle být nějaký Castielův plán. Možná měl v úmyslu Alastaira uchlácholit a pak udeřit. Jo, to se zdálo pravděpodobné, ale přesto; proč sem Deana kurva bral? A proč mu o celém plánu neřekl předem? To mu Alfa nevěřil? Ne, kdyby mu nevěřil, vůbec by ho sem nevzal. Možná si jenom myslel, že by Dean odmítl přijít, kdyby mu řekl o Alastairovi předem nebo ho prostě jen nechtěl zbytečně děsit. Jako jasně, že by se bál, kdyby se měl s tímhle sráčem setkat, ale mnohem víc by zuřil. A to mohl být ten problém. Dean si musel přiznat, že se zatím nechoval moc jako 'správná Omega' a správná Omega bylo přesně to, co teď Castiel po svém boku potřeboval. Jak to řekl tehdy v bistru; moji muži budou shovívaví, ale nejsou jedinými hráči v téhle hře. Alastar byl ten hráč, o kterém tehdy Alfa mluvil a ať tu šlo o cokoliv, museli tuhle hru uhrát správně. Dean chápal. Neznamenalo to, že se na Castiela nezlobil ani to, že přestal nenávidět Alastaira nebo se ho bát, ale pochopil, co musí udělat. Ostatně nebude to poprvé, co bude něco předstírat a jak už věděl s jistotou, ani naposledy.

"Omego," oslovil ho Alfa způsobem, který mu zněl skoro lhostejně, a ani se k němu neobrátil. "Pojď přivítat naše hosty."

Sevřel hrdlo lahve tak silně, že cítil, jak ho bolí každý kloub, potlačil lezavý strach, který se mu usadil za žaludkem, nasadil klidnou tváře a sklouzl z barové stoličky.

Alfa se k němu přeci jen trochu pootočil a doprovázel ho pohledem, dokud mu Dean nestanul po boku. Potom mu položil ruku vysoko na záda, sklouzl po nich ještě kousek a nakonec mu zabořil prsty do vlasů na zátylku. Sevřel jen tak zlehka, ale přesto Deana trochu konejšila váha jeho teplé, velké ruky a vůně višní, ve které už sice nebyla medová sladkost, jako před chvílí, a hořké mandle se nedaly přehlédnout, ale pořád byla klidná.

"Omego, to je Alastair. Doufám, že můj budoucí stálý obchodní partner," představil ho Castiel tak hladce, aniž by se jeho vůně jen nepatrně změnila, že stálo Deana mnoho sil neobrátit se a nepodívat se Alfovi do obličeje, aby viděl, jestli říká pravdu nebo lež. Musela to být lež. Castiel nemohl tak hrozně změnit názor, ale zároveň... Castielova stručná otevřenost hraničící s hrubou nezdvořilostí byla něco, co považoval za svou životní jistotu. Jeho Alfa nelhal a neuměl předstírat, ale teď to vypadalo, že je mnohem lepší lhář, než si Dean dovedl vůbec kdy představit. Nemělo to být takové překvapení, jaké bylo, přeci jen, být zločinec znamenalo lhát a podvádět. Bylo jen logické, že i Castiel někdy lhal. Nejspíš mnohokrát. A byl hlupák, když si třeba jen na vteřinu myslel opak. Vedlo ho to ale k myšlence, jestli mu někdy Alfa taky lhal a kdy to bylo? To byly ale dotazy, na které teď jistě nedostane odpověď a neměl by na ně ani myslet, aby celý dnešní večer zase neposral.