Ledové slunce (Destiel)

73. kapitola

Cesta proběhla v naprosté tichosti. Ze směsice pachů plné vzteku pozvolna vyvanula hořkost a vzduch se naplnil jakousi zatuchlostí. Směsicí dva týdny starého višňového koláče s mandlemi zapomenutého hluboko v lednici a hnijících jablečných květů a starého, trouchnivějícího borovicového dřeva. Byl to hnusný pach, kvůli kterému měl Dean pocit téměř na zvracení a byl opravdu rád, když auto konečně zastavilo a on mohl rychle vystoupit do chladného vzduchu garáže, který byl cítit po výfukových plynech, spálených gumách a motorovém oleji.

Neohlížel se po Castielovi, nesledoval co dělá, jen se vydal přes parkoviště k výtahům. Chtěl už být někde v teple. Chtěl se stočit do hnízda, i když žádné neměl, nebo se opít nebo jít někomu dát pěstí. Ideálně všechno dohromady. Ale stejně tak toužil zabořit nos do Alfova ramene a vychutnávat si nádhernou vůni pečených višní, kterou tak miloval a která mu vždycky přinesla pocit bezpečí. Stejně tak chtěl ale i svého bratra. Chtěl si k němu vlézt do postele, obejmout ho a zabořit nos do jeho příliš dlouhých vlasů, které voněly po santalovém dřevu namořeném olivovým olejem a tou příznačnou vůní štěněte, která jeho Omegu vždycky přiměla vrnět a cítit se spokojeně.

V očích ho zaštípaly slzy. Zamrkal, aby je zahnal, ale protože byl vzduch garáže chladný a vál v setrvalém proudu od jednoho klimatizačního otvoru k druhému, tak si jedna zrádná slza našla cestu ven z koutku Deanova oka. Do prdele s tím! Zuřivě ji setřel. Nebude přece brečet jako nějaké malé Omega děcko.

Za zády uslyšel rychle se přibližující kroky a vzápětí mu na zátylek dosedla dobře známá váha Castielovy ruky. Napnul se v očekávání zatahání za vlasy, ale Alfa nic takového neudělal. Jen sklouzl po jeho krku, přes rameno a paži a nakonec mu provlékl ruku pod loktem a objal ho kolem pasu a přitáhl si Deana k sobě. Teplé tělo tisknoucí se na jeho záda a závan sladce višňové ho nejdřív donutil se ještě víc napnout, ale když se mu do krku zabořil nos a uslyšel, jak Alfa zhluboka vdechl a vydal zvuk podobný směsici nespokojeného zavrčení a čehosi jako zakňučení... V ten okamžik se jeho tělo uvolnilo prakticky proti jeho vůli a jeho Omega, zalezlá nešťastně v rohu, zakňučela a pomyslně vyšla vstříc mazlícímu se Alfovi.

"Dine... moy sladkiy," zavrněl mu rusky do ucha a i když Dean vlastně nechtěl, natočil hlavu na stranu a tím se otřel o Alfovu bradu; do prdele s tím, proč jen Castiela tak zoufale potřeboval? Tak moc, že to až bolelo.

"Jsi můj Druh. Chci, abys byl šťastný. Udělám pro tebe všechno."

Castielova slova v něm probudila naději, která mu rychle začala rozkvétat v hrudi. Možná si to Alfa rozmyslel. Možná to, co řekl v autě, ani nemyslel vážně. Byl naštvaný a když jsou lidé naštvaní říkají hrozné věci.

Obrátil se v Castielově náruči a nadějně se mu podíval do očí.

"Opravdu?" zeptal se, hlas hloupě zhrublí od toho, jak mu směsice obav a naděje sevřela hrdlo.

"Ano, ovšem, dorogoy." Malý, milý úsměv zvedl Castielovy koutky a do očí se mu vkradlo teplo a když sevřel Deanovu bradu, byl jeho dotek jemný a něžný. "Chápu, že se cítíš osaměle a chybí ti tvoje štěně. Jsi Omega, je to přirozené," prohlásil s náznakem obvyklé shovívavosti, se kterou s Deanem mluvil, když si myslel, že řekl něco hloupého, což... nebylo to úplně OK, protože tady nešlo jen o nějaké hloupé Omega citečky, ale jestli pomůže, že si to bude Alfa myslet, tak proč by se s ním Dean hádal. "Můžu to napravit, da? Pořídíme si vlastní štěně. Co ty na to?"

Napůl zmateně a napůl překvapeně zamrkal. Určitě Castiel nenaznačoval to, co si myslel.

"Počkej... cože?"