Ledové slunce (Destiel)

32. kapitola

Pokud šlo o Sama, proběhla neděle v demonstrativním mlčení nebo v módu protivné děvky. Nějaké zlepšení přišlo až v pondělí, když se v obvyklou hodinu vynořil ze dveří svého pokoje, doprovázený jeho intenzivním pachem, který se táhl z jeho ložnice. Malý Alfa při tom měl vzdorovitý výraz, jakoby právě provedl něco špatného, věděl že je to špatné a byl na to hrdý. A Dean... popravdě byl trochu zmatený, protože co to sakra? Jeho bráška si nikdy ještě neoznačkoval území. Jo občas hračky nebo svoje oblíbené šaty a boty, když byli oba ještě malí a on nechtěl, aby na některé jeho věci Dean sahal nebo si s nima nedejbože hrál (jakoby si v deseti chtěl hrát s plyšáky). Zase pravda, nikdy neměl území, které by si mohl značkovat a tady to k napachování svádělo. Dean sám takovou potřebu neměl, ale sterilnost bytu byla nepříjemná. Takže jo, chápal, že si Sammy chtěl svůj pokoj přivlastnit a určitě na to byl o to hrdější, protože celý byt patřil Castielovi. Co mohlo být lepší než vzít jinému Alfovi jeho území?

Chvíli zvažoval, co by si o tom Cas myslel, ale nakonec dospěl k názoru, že dokud nepřijde do Samova pokoje - a k tomu neměl důvod - pravděpodobně to ani nezjistí. A pokud to zjistí, uvidí se, co řekne. Nejdůležitější bylo, že Sama to jakýmsi způsobem uklidnilo. Proto na to nic neřekl a jednoduše mu nandal na talíř trochu přismahlé vejce.

S Castielem to bylo... složitější.

Událost s Alastarem jakoby mezi nimi přetrhla nit, kterou cítil, když od něj ten večer odcházel a ta se ne a ne znovu spojit. Snažil se, aby to zase cinklo dohromady. Například se Samem celou neděli sledovali Rod draka a jedli jídlo z donášky a tak o tom Alfovi napsal pár zpráv, protože s ním chtěl o něčem mluvit, ale ne o Alastairovi a sračkách kolem. O něčem normálním. Alfa odpověděl, ale každá jeho nová odpověď byla o něco stručnější, než ta poslední a prodlevy byly delší. Když si pak večer přečetl tu plejádu potřebných zpráv, bylo mu ze sebe samého špatně a raději se potlačil svou fňukající Omegu, než aby se dál ztrapňoval.

A tak teď seděl v podřepu u školního plotu, čekal na Sama až vyjde z budovy a jako idiot koukal na rychlé ranní přivítání a pak rozloučení s Alfou.

Do prdele! Srát na to!

Vztekle vypnul obrazovku a strčil mobil do kapsy, když zavadil o obdélníkový kus tvrdého papíru. Jacobova vizitka. Docela náhoda, když zvážil, jaký bordel v kapsách měl. Vytáhl ji a podíval se na soukromé číslo, které bylo napsané na jejím rubu. Tu noc, kdy se střetli s Alastairem, mluvil Castiel o stahování z kůže a vypadalo, že to myslí smrtelně vážně, ale v sobotu mluvil o Jacobovi s Vadimem úplně v pohodě. Ani jeho pach se při zmínce o nich nezměnil. Jaký trest je postihl za neuposlechnutí rozkazu? A byli vůbec naživu? Nemohl si pomoct, ale chtěl znát odpovědi.

Znovu vytáhl mobil, uložil si Jacobovo číslo a pak otevřel zprávu.

Dean: zdar

Dean: tady dean

Dean: jacob?

Nečekal, že vůbec dostane odpověď a vůbec ne, že mu mobil zavibruje ještě když ho má v ruce a vrací do kapsy.

Jacob: nazdar

Ta rychlost byla až podezřelá. Říkejte si o Deanovi, že začíná být paranoidní, ale po páteční noci už čekal cokoliv.

Dean: jak můžu vědět že jsi jacob

Prodleva byla o něco delší a pak se mu na obrazovce ukázala fotografie Jacobovy tváře. Měl obrovský monokl, pořádně roztržený ret a vypadal bledý, jako smrt. Tak nějak si představoval někoho, kdo jen těsně vyvázal ze souboje s mlýnkem na maso. Ale alespoň byl naživu.