Ledové slunce (Destiel)

6. kapitola

Ťuk. Ťuk. Ťuk.

Prudce se zvedl.

Srdce mu divoce bilo a v první chvíli si nebyl jistý, kde je. Pak mu došlo, že usnul s hlavou na stole, v jedné ruce mobil a v druhé zbraň. Nabitou. Fakt dobrá práce, Winchestere, chceš si snad ve spánku ustřelit hlavu, pitomče, pokáral se. Pak si unaveně protřel tvář pomačkanou od tvrdé desky stolu a zamračil se na slunce, které svítilo za oknem v tom nepříjemném, podzimním úhlu. Vypadalo to na krásný den.

Ťuk. Ťuk. Ťuk.

Další zaklepání ho donutilo strnout. Kdo to mohl být? Určitě ne vedoucí motelu, protože byl teprve pátek a další týden se platil vždycky v pondělí ráno. Takové věci jako pošta nebo balíky jim sem samozřejmě nechodily. Možná nějaký jiný host.

Zvedl se a pomalu přešel k oknu, aby z něho vyhlédl ven. Naštěstí bylo vidět ke dveřím a... Sakra. Sakra. Sakra. Před dveřmi stál jeden z Alfových mužů. Ten rozložitý Beta chlap, co si od něj Alfa včera půjčil zbraň, kterou Deanovi tak ochotně a milosrdně nabídl, aby sám sebe popravil v křížové palbě. V jedné ruce balancoval dvěma nákupníma taškama a v druhé měl menší, bílý sáček s nějaký logem.

Dean se podíval na zbraň, ležící na stole, a pak zpátky na chlapa. Bylo bezpečný mu otevřít a poslat ho někam? Nebo měl počkat, až odejde sám? Ne, chlap nevypadal, že by měl v plánu odejít. Mohl ho poslat do prdele přes dveře, ale to by se mohl Sammy vzbudit a poslední, co chtěl bylo, aby jeho mladší bratr pokládal všetečné otázky o tom, kdo to je a proč přišel.

Popadl devítku, po cestě ke dveřím rychlým pohledem zkontroloval, že Sam pořád spí, a pak opatrně pootevřel dveře. Zbraň měl pevně v ruce, hlavní směřující k zemi, ale tak, aby ji chlap škvírou viděl.

Beta se kupodivu široce usmál, hned jak se dveře pootevřely, a jeho úsměv povadl jen trochu, když si všiml zbraně. Bylo jasné, že je zvyklý na lidi, kteří pobíhali kolem s pistolema v rukách.

"Ahoj, chlapče," řekl milým tónem se silným ruským přízvukem, zvedl bílý sáček a trochu si nadhodil velké papírové tašky. "Báťuška ti něco posílá."

"Kdo?" vypadlo z něj nechápavě. Bát-co? To slovo ho zmátlo.

"Báťuška. Šéf. Pan Novak... Alfa Castiel," upřesnil Beta s přetrvávajícím úsměvem.

Jasně, myslel svého šéfa. Proč mu to nedošlo hned? Kdo jiný by sem Betu poslal, když ne Alfa - Castiel, měl by mu tak říkat, už jen proto, aby se to nepletlo - Takže, mohl to být jedině Alfa Castiel, kdo sem Betu poslal s... vážně to byl nákup? A ten malý sáček, mohlo to být jídlo? Taška na sobě rozhodně měla logo nějaké restaurace.

Dean nasál vzduch.

Pořád cítil hlavně sebe, protože se od včera nekoupal a byl nasáklý smradem z kuchyně a dezinfekcí, ale kromě toho cítil vůni pečeného sýru a šunky a k tomu Betův velmi slabý pach připomínající moře, který byl téměř přebitý silnou, sladkou kolínskou. Necítil žádnou agresi, dokonce chlap i vypadal klidně.

"Můžu dovnitř, chlapče?" zeptal se Beta, když se ticho protáhlo, a snažil se při tom být malý. Nahrbil ramena a naklonil hlavu, aby ukázal krk. Tyhle věci na Betách vždycky vypadaly divně. Nedělali je přirozeně, protože sice měli instinkty, ale slabé. Nedokázali pochopit jemné nuance pachů a postojů mezi Alfami a Omegami.

"Ne, to rozhodně nemůžeš, člověče. Ani nevím, jak se jmenuješ."

"Pyotr, ale můžeš mi říkat po americku. Peter," představil se Beta a zvedl bílý sáček Deanovi přímo před nos. "Přinesl jsem zapečené bagely se šunkou a sýrem. Je jich šest, ale pošlu pro víc, kdyby vám to nestačilo. Mám synovce ve tvém věku a vím, že kluci jako ty jsou jako... slovo... ehm... piraňa."