Ledové slunce (Destiel)

42. kapitola

Uslyšel ránu. Prudce otevřel oči a sáhl po zbrani. Věděl, že ji Dean schoval mezi polštáře. Vytáhl ji, prst připravený na spoušti, a zaposlouchal se, zatímco jeho oči pátrali po šeré místnosti osvícené jen světly z ulice. Jeho Alfa byl naježený, v plné pohotovosti, zuby vyceněné a šeptal: chránit Omegu. Chránit Druha.

Castiel trochu naklonil hlavu na stranu.

Z vedlejšího pokoje přicházely hlasy doprovázené hudbou. Puštěná televize. A další hlasy, které slyšeli, byly vzdálené. Znělo to jako hádka tlumená zdí. Chvíli ji poslouchal, ale nedokázal rozeznat jednotlivá slova a, což bylo hlavní, hluk se nepřibližoval. Nebylo to nic víc, než běžný ruch činžovního domu, kterému už odvykl. Bylo to deset let, kdy měl nějaké blízké sousedy. Jeho dům v Moskvě měl kolem sebe malou zahradu a byt nad Blue Sky byl v nástavbě na kancelářské budově. Žádní sousedé, kteří by narušovali jeho klid. To byl důvod, proč zůstával ve starší kancelářské čtvrti a v bytě, který Gabriel nazval 'miniaturním', i když se mohl odstěhovat do nějakého velkého luxusního apartmá. To a skutečnost, že měl Blue Sky doslova jen pár kroků od svých dveří.

Zatlačil svého Alfu zpět.

Nebyl důvod Deana chránit, protože nebyl v dohledu žádný nepřítel. Proto vrátil zbraň na její místo mezi polštáře a převalil se blíž k Omegovi, do oparu štiplavé borovicové pryskyřice a jemné vůně kvetoucích jabloní, pod kterou byla cítil sladkosti tureckého medu. Jeho Alfa se rozvalil a spokojeně zavrněl, když Castiel zanořil nos do pískových vlasů, objal Deana kolem pasu a přitáhl si ho k sobě, takže se jeho malý, pevný zadek vtiskl do Castielova rozkroku.

"Kolotoč... mražený pes..." zamumlal Dean ze spánku několik nesouvislých slov a povzdechl si.

Malý úsměv zacukal Castielovími koutky. Zvedl ruku, aby konečky prstů přejel po křivce Omegova krku, tam, kde se rameno přecházelo do Deanova dlouhého hrdla. Cítil vystupující val jeho pachové žlázy, která i při tak jemné stimulaci vyloučila intenzivní závan Omegovy nádherné vůně.

Věděl, že i když v mdlém světle vypadala kůže na pachové žláze skoro stejně mléčně zbarvená, jako na zbytku Deanova těla, byla ve skutečnosti o pár odstínů tmavší. A i přesto posetá viditelnými souhvězdími pih a několika tmavými mateřskými znaménky.

Přejel prsty po tom svůdném místě, kdy jen při pohledu na něj cítil příznačný svrbivý tlak v dásních, jak se jeho tesáky chtěly prodrat ven a ústa se mu naplnila slinami, které musel spolknout. Pak pokračoval na vystupující kloub ramene a dál na tvrdý biceps, který přes ostrý loket přecházel do pevného předloktí posetého chloupky tak světlé barvy, že nebyly skoro vidět. Ale byly tam, na dotek jemné, jako všechno na Deanovi. Jeho kůže byla jako hedvábí, rty měl buclaté a měkké a jeho řasy se zlatě leskly, když na ně dopadlo světlo pod správným úhlem. Přesto byl zároveň plný síly, samý formující se sval, pevná stehna, krásná silná lýtka a sada břišáků, které by mu mohl závidět leckterý Alfa nejen jeho věku, ale i o pár let starší. Všechno to byl příslib, že jeho Druhý v příštích pár letech nabere ještě další svaly a sílu a jak už ho několikrát napadlo, pravděpodobně se vytáhne ještě o pár centimetrů. Možná bude nakonec vyšší než Castiel sám.

Ta myšlenka ho donutila vycenil zuby v potěšeném, ale trochu divokém úsměvu, který skryl do Deanových vlasů, když se o ně otřel a zanechal na nich svou značku.

Velmi dobře si uvědomoval, že většina Alfů by považovala za ponižující mít vedle sebe partnera - zvláště, pokud by to byla Omega - který by byl vyšší nebo na pohled silnější, než oni, ale ti všichni do posledního byli idioti. Právě Deanova síla a příslib toho, že bude ještě silnější, fyzicky i duševně, než je teď, ho naplňovala hlubokým uspokojením, protože mu Hospodin dal toho nejlepšího otce jeho budoucích potomků. A také ješitností, protože to byl on, kdo dokázal tak divokého Omegu zkrotit a udělat svým.