Ledové slunce (Destiel)

21. kapitola

Několikrát sešlápl pedál, aby vyždímal mop a pak jím znovu párkrát přejel po podlaze. Jeden ze zákazníků shodil na zem láhev kečupu, ta se otevřela a kečup se rozprskl po podlaze jako krev. Vypadalo to úplně jinak, než fotky, které mu Alfa poslala. Kečup prostě nebyla krev a Dean to moc dobře. Jenže svým způsobem to bylo dost podobné, že ho to zarazilo, když si stoupl k rozlitému kečupu a měl ho vytřít. Zíral na něj dost dlouho, aby ho Roy okřikl s tím, že jestli se bude flákat, dostane padáka.

Přijít o práci si nemohl dovolit, tak kečup poctivě vytřel a zrovna setřel zbytky vody, aby na ní nikdo neuklouzl. Zůstala jen trochu vlhká podlaha, ke které postavil malý výstražný kužel, pak strčil násadu mopu do úchytu na okraji kbelíku a obrátil se, aby s ním zajel zpátky do kuchyně, když mu pohled padl na výlohu.

Alfa stál na ulici. Jak dlouho už?

Byl nehybný a sledoval Deana přes sklo s netečnou tváří a chladnýma, modrýma očima. Když se jejich pohled střetly, trochu přimhouřil víčka a naklonil hlavu na stranu. Tak se na sebe dívali ještě několik dalších okamžiků, než se Castiel krátce podíval ke dveřím do bistra, pak zase zpátky na něj, a nakonec se rozhodl vejít.

Napnul se v očekávání a doslova sledoval každý Alfův rychlý krok směrem k němu. Sledoval i jeho samotného a snažil se z jeho vzhledu a tváře vyčíst, v jakém je rozpoložení. Alfa vypadal normálně, jako vždy oblečený do svého drahého saka a kalhot stále stejné černé barvy, smetanové košile a černé kravaty. A dávající na odiv svoje peníze zlatými hodinkami, masivním křížkem na krku, prstenem na levé ruce a náramkem, který k němu stylem ladil.

Jestli měl ve své poklidné, až netečné tváři, některý ze svých jemných výrazů, Dean to nedokázal odhalit, protože byl příliš nervózní a roztěkaný.

Castiel se zastavil přímo před ním a konečně přeskládal svou tvář do nějakého jasného výrazu; tázavého pozvednutí obočí.

"Ahoj Alfo," pozdravil ho rychle, na což mu Alfa neodpověděl, takže se nervózně rozhlédl kolem sebe. "Musím to uklidit dozadu. Hned přijdu. Zatím se někde posaď... Prosím," dodal rychle, aby to neznělo neuctivě.

Alfův pohled zabloudil za jeho rameno, jak jinak než ke stolům u zdi.

"Budu na tebe čekat," odvětil a bez toho, aby se na Deana znovu podíval, se vydal najít si místo.

Ještě počkal, než se Alfa usadil u stolu úplně u okna, ale zároveň tak, že měl za zády zeď, a pak odtlačil vozík s kbelíkem s vodou do kuchyně, kde ho uložil do rohu, kam patřil. Po cestě zpět se potkal s Royem, který už vypadal, že se hodlá za Castielem vydat, aby převzal jeho obědnávku. Mávl na něj, aby naznačil, že to má, a popadl malou zelenou zástěru, kde byl bloček k zápisu objednávek. A vydal se ke Castielově stolu.

"Sedni si," přikázal mu Castiel, jakmile stanul u stolu, a Dean musel vynaložit určité úsilí, aby jeho rozkaz okamžitě neuposlechl.

"Nemůžu. Musíš si nejdřív objednat. Roy... šéf má pravidlo, že kdo si neobjedná jídlo, nesmí tu sedět, takže... co si dáš?" zeptal se a vytáhl ze stojanu zdejší menu, aby ho položil před Alfu. Ten si ho na velmi krátko přitáhl k sobě a přejel po něm nezaujatým pohledem, než ho odstrčil stranou.

"Něco mi vyber."

"Dobře. Donesu ti naši kuřecí specialitu," řekl, snažíc se hlas udržet neutrální a nenechat do něj proniknout nic ze zvuků, které dělala jeho vnitřní Omega, a udělal si poznámku do svého bloku. "Počkám na to v kuchyni, víš... abych dohlédl, že kuchař vyklepe z housky všechna krysí hovínka," dodal a ano, zoufale se pokusil o vtip, jen aby odlehčil napětí, které mezi nimi panovalu. Věděl, že je to špatný nápad, už když větu načal, a Castielův prázdný výraz mu to jen potvrdil.