Ledové slunce (Destiel)

8. kapitola - B

Olízl si najednou suché rty.

"Ahoj, Alfo," řekl stručně, ale přesto, jakoby to byl pro Alfu nějaký signál najednou se pohnout vpřed.

Kdoví proč napůl očekával, že ho Alfa chytne za zátylek a dravě políbí nebo alespoň zaboří nos do pachové žlázy a hrubě nasaje vůni. Proto ho překvapilo, jak jemný byl dotek velké ruky na jeho rameni a že se Alfa sice naklonil k jeho krku, ale ne tak blízko aby mohl cítit jeho dech na kůži. A dokonce ani neslyšel, že by neslušně čenichal. Zato cítil jeho vůni a bylo pro něj naprosto nemožné ubránit se nutkání naklonit hlavu směrem k Alfově hrdlu a vdechnout to sladké koláčové aroma.

"Jsem rád, že jsi přijal mé pozvání," prohlásil Alfa, když se až moc brzy odtáhl, ale svou teplou ruku nechal na Deanově rameni.

"Jako bych měl na výběr," uklouzlo mu.

Alfa Castiel naklonil hlavu na stranu a přimhouřil oči.

Sakra! Nebyl tu doslova ani minutu a už otevřel svou nevymáchanou hubu a vyplivl něco drzého. Musel rychle vymyslet jak z toho, jenže... Aha! No jasně. Přece se domlouvali už v autě, že budou mít tohle rande, takže když to zmíní...

"Tím myslím; bylo to už domluvené od minule, ne?" vyhrkl rychle.

Nebyl si jistý, jestli to Alfa spolkl, protože jeho výraz se příliš nezměnil, ale nezměnila se ani jeho vůně. Zůstala šťastně sladká a jeho ruka se z Deanova ramena přesunula k límci bundy.

"Sundej si to," požádal Alfa, společně s tím, jak zatáhl za bundu.

Deanův žaludek udělal malý studený zvrat.

Tak to bylo rychlé. Ani pět minut. Sakra, i přes ten klid musel zachytit přetrvávající vůni z té nehody v autě a... Chtělo se mu zavrčet a zbavit se rukou, které ho tahali za bundu, ale nemohl, takže se jen zakousl do vlastní tváře a nechal Alfu, aby ho svlékl. Ale zatraceně, raděj se propadne do pekla, než aby se dobrovolně svlékal dál. Pokud ho bude chtít bez šatů, musí se o to postarat sám.

Alfa neudělal ani náznak, že by mu chtěl svléknout i košili, místo toho podal bundu Pyotrovi, který ji pověsil na věšák. A Dean se okamžitě cítil jako naprostý hlupák. Jasně, že ho tu nechtěl svlékat, chtěl jenom aby si sundal bundu, protože v místnosti bylo příjemné teplo a pokud spolu měli povečeřet v bundě by se určitě pořádně zapotil.

Jestli si Alfa všiml jeho rozpaků, které se mu musely odrazit na vůni nebo předtím strnulosti a strachu, nedal nic najevo, jen udělal dva kroky k jedinému prostřenému stolu a pak vysunul jednu z židlí.

"Prosím. Posaď se."

Chvíli zíral na nabízenou židli, protože co to sakra...? Byl sice Omega, ale tohle se mu ještě nikdy nestalo. Stávalo se, že ho nějaký Alfa pozval k sobě poklepáním na vedlejší barovou stoličkou a zavoláním 'Sedni, Omego' jakoby byl nějaký pes, který přijde na povel. Nebo, pokud to byl slušnější podnik, se ho snažil takový nadržený Uzlák přivolat k sobě mávnutím ruky nebo tím, že uvolnil jednu židli u svého stolu. Nikdy mu ale nikdo nenabídl židli takhle... archaicky zdvořile a i když to bylo směšné - jako vážně? Bylo dvacáté první století. Kdo tyhle hloupé zvyky ještě dodržoval? - tak to bylo zároveň milé a Alfův soustředěný výraz, když držel židli stále vytaženou v nabídce, byl vlastně dost roztomilý.

Sevřel pevně rty, aby se neusmál, protože poslední, co jste chtěli, aby si nebezpečný Alfa jako Castiel myslel, bylo, že se mu posmíváte.

A židli přijal.

Koutkem oka sledoval Alfu, jak obešel stůl a posadil se na druhou stranu, ale z větší části nechal pohled zdánlivě stydlivě a poddajně upřený na stůl před sebou. Na bílé prostírání s výšivkou táhnoucí se kolem celého okraje, které bylo položené na bílém ubruse dekorovaném vyšíváním ptáků a nějakých ornamentů. A samozřejmě nechyběl ani vyšívaný látkový ubrousek, na kterém ležel připravený příbor včetně lžíce. Všechno to vypadalo jako vytažené z nějakého sto let starého filmu, snad kromě obyčejné sklenice a oroseného džbánu s vodou, ve kterém plavaly plátky citronu.