Ledové slunce (Destiel)

48. kapitola

Z oblohy se snášel setrvalý řídký déšť, který mu padal do vlasů a stékal v kapičkách po obličeji. Dean si toho příliš nevšímal a nevěřícně zíral na dům, ke kterému ho Moseleyová zavezla - Omega útulek jménem Sun Hill.

Byl to starej barák doslova jak vytaženej z hororu. Tedy ne v tom smyslu, že by to byla nějaká špinavá zřícenina nebo tak něco, ale měl všechny ty různé věžičky, dřevěné markýzy, cihlové základy, malinká okna se závěsy a podobné sračky. Kdyby tam ve sklepě narazil na indiánské pohřebiště nebo ducha vojáka z Občanské války, tak by se vůbec nedivil. Nebo možná byly zakopané mrtvoly v té malinké zahradě, sotva dva metry široké, která se táhla kolem obvodu celého domu společně s vysokou cihlovou zdí. Dům kvůli tomu vypadal ještě absurdněji vůči činžákům, které ho obklopovaly. Jako kdyby někdo udělal trhlinu v čase a prostoru.

"Nestůj na dešti, srdíčko, a pojď sem!" zavolala na něj Beta, který už prošla kovovou bránou, po malém kamenném chodníčku a nahoru po dřevěných schodech až na kryté zápraží.

Prošel brankou, po cestě ji za sebou zavřel - překvapivě nevrzala - přeběhl těch pár kroků a nahoru po schodech, aby se dostal z deště. Sáhl si do vlasů a vyklepal z nich vodu. Mosleyová mezitím stiskl zvonek. Z vnitřku domu se rozeznělo zvonění, které jen podtrhlo horovou atmosféru.

"Děláte si ze mě prdel?" zeptal se s úšklebkem. Absurdita téhle situace byla tak obrovské, že ho prostě donutila se smát. "Tady to vypadá jako v Psycho. Mám se kouknout po mrtvole Batesovy matky?" Vyklenul obočí.

Bez ohledu na to, jak třeskutě vtipná byla jeho poznámka, se Beta ani trochu neusmála, neopak se na něj podívala tak směšně smutně, že ho ne poprvé naštvalo, jak slabý je její pach. Nebyl slabý kvůli blokátorům, prostě ho takový měla. Některé Bety mívaly.

Dveře se otevřely a stanula v nich drobná Omega, tak čtrnáctiletá s hnědýma vlasama a velkýma očima, oblečená do šedých tepláků a šedého trika, na kterém měla oblečenou ještě šedou rozepínací mikinu s kapucí a na nohou měla bílé tenisky.

Dean se zamračil.

Nebyl příznivcem keců o tom, že Omegy milují barvy, ale musel uznat, že ještě nikdy neviděl Omegu, která by se ráda oblékala do šedé nebo béžové. Dokonce i jemu připadalo oblečení, které měla na sobě tak nějak... otupující a znervózňující zároveň. A jeho Omeze se to zvlášť nelíbilo. Krčila se v rohu, naježená a stále dokola opakovala něco v tom smyslu, že tohle je špatné místo pro hnízdo a pro štěňata. To věděl Dean samozřejmě taky, ale po cestě sem se částečně přesvědčil, že věci nemusí být nakonec tak strašné. Třeba to bude tak, jak mu řekl doktor; budou tu mít místnost, kam se bude moci na pár dní zavřít, než jeho hárání přejde, a pak jen v klidu a relativním pohodlí počká, až si pro něj Castiel přijde. Ale při pohledu na tichou, malou Omegu s očima sklopenýma k zemi, která se jich ptala, co si přejí, se tahle představa začala rozplývat. Dean totiž nemohl mít takové štěstí, že ano?

"Jsem Missouri z odboru péče o děti a mládež a tohle je Dean nový... chráněnec vašeho Alfy," řekl Beta a kdoví proč zaváhala před slovem 'chráněnec' natolik, že to Deana donutilo ještě víc zpozornět.

Omega děvče nic neřeklo, jen ustoupilo stranou a nechalo je vejít, oči stále sklopené pokorně a submisivně dolů a když kolem ní Dean procházel, konečně mohl zachytit její pach. Byl takový nevýrazný a i když v něm byla Omega sladkost, byla mdlá a nebylo to tím, že by taková byla její přirozená vůně, ale nebylo to ani blokátory. Dokázal jasně identifikovat pach čističe na dřevo a včelího vosku. A vůně a přítomnost další Omegy ho vydráždila stejně jako předtím v nemocnici, ale zároveň si uvědomoval, že na tomhle pachu není něco v pořádku.