Ledové slunce (Destiel)

12. kapitola

Rozhodně ne závistivě sledoval, jak Molly položila poslední kousek na komínek perfektně poskládaného oblečení. Její práce byla zatraceně dokonalá, nikde ani záhyb navíc a komínek vypadal, jakoby ho skládala podle pravítka.

Dean se podíval na svou vlastní pomačkanou hromadu, pak se rozhlédl kolem sebe - pohledem zabloudil i k sousednímu stolu, kde Lisa skládala poslední dětské tričko - a upřímně, připadal si nejen hloupě, protože, člověče, co tady vůbec dělal? Hlavně se cítil neschopně a to bylo o dost horší. Nepotřeboval být přece nejlepší ve skládání oblečení, jenže jeho Omega mu dávala takové smíšené signály.

Celé skládání čerstvě vypraného prádla nebylo pro něj ani pro jeho Omegu nic nového a bylo to tak nějak stereotypně uklidňující. Bohužel jen do chvíle, než ho někdo postavil vedle deseti dalších Omeg a Bet a řekl, že to celý život dělá špatně a že má být stejně dobrý, ne-li lepší než ostatní.

"Výborně, slečně Blakeová. Odvedla jste opravdu skvělou práci," pochválila Molly paní Taylorová tím svým mateřsky znějícím hlasem, který se perfektně hodil k její vůni; máslo a buráky. Byla to taková správná Omega. Nijak moc vysoká, se širokými boky a velkýma prsama, docela pěkná na to, že už jí muselo být ke čtyřicítce. Oblékala se do tlumeně pastelových barev, klopila oči před každým Alfou, na kterého narazila, měla pět štěňat a na krku na půl palce široký obojek. Takový ten typ s velkou psí známkou vepředu, který se nedal přehlídnout. Obecně viděl tady v N.Y. dost málo Omeg s obojky, ale ty co je měli, mívali většinou tenké, decentní obojky spíš podobné náhrdelníkům. Takové obrovské, co doslova křičely, že je Omega 'majetkem' nějakého Alfy vídal spíš v Texasu, Oklahomě nebo i rodném Kansasu.

"To je velmi dobré, pane Winchestere," pronesla Taylorová potom, co přistoupila k jeho stolu a přejela rychlým pohledem po jeho dnešní práci, "ale vidím tu i prostor pro zlepšení. Podívejte se, jak to dělám já," pobídla ho, než vzala poslední dětské dupačky, které ještě nesložil a několika rychlými a zkušenými pohyby je perfektně složila, aby je položila na hromadku po Deanově pravici. "Vidíte? Je to velmi snadné a jistě to bez problému zvládnete. Jen musíte doma víc trénovat," dodala povzbudivě, samý měkký úsměv a sladká vůně a pak šla prostě dál.

Aby byl upřímný, skládala tak rychle, že stejně neviděl, jak udělala, že dupačky nevypadaly jako nejdřív přežvýkané krávou a pak složené. A rozhodl se, že je mu to vlastně jedno. Nechal se k téhle stupidní hodině přemluvit Lisou, protože se jí chtěl dostat pod tričko nebo, když bude mít štěstí, i do kalhot, což se nejen nevedlo, ale vlastně... nějak ho to nelákalo tak, jak by chtěl. Čokoládová barva jejích očí mu kdovíproč připomněla ledově modrou. Její milý a veselý úsměv zase ostrý úšklebek lesknoucí se zlatem. A jemný hlas byl v jeho hlavně přehlušen chraplavým barytonem.

Do prdele. Všechno mu prostě připomínalo Alfu.

Zazvonil zvonek.

Díky bohu.

Nejradši by hned vyběhnul ze třídy a nechal tuhle blbost za sebou, ale ještě musel vrátit poskládané oblečení do skříně, což mu šlo hůř než Lise vzhledem k tomu, jak bylo pomačkané. Naštěstí na něj Beta počkala.

"Neříkalas něco o tom, že to bude zábava?" utrousil, když společně vyrazili směrem k jídelně.

Dva dny zpátky Lise řekl, že by bylo fajn spolu sedět u oběda. Trochu ji to překvapilo, ale pak se smíchem a červenáním souhlasila. Akorát tedy přitáhla taky svoji nejlepší kamarádku Sarah. A když se pak přidal i Kevin a Becky, utvořili jeden z mála smíšených stolů. Nejzábavnější bylo, že si Forest musel prokousnout jazyk vlastními tesáky, zatímco na ně nepřátelsky zíral.