Ledové slunce (Destiel)

27. kapitola

Těkal očima mezi Bety, které obsadily jejich pokoj. Byli to tři stereotypní bouchači, které by šacoval na vymahače dluhů nebo něco podobného. Všichni byli jeho výšky, ani hubení ani tlustí, ne příliš svalnatí, ale zároveň žádná tiňtíka. Člověk by snadno zapomněl jejich tváře, zejména když jste je viděli přes hlaveň namířené zbraně.

Prohlédl si Betu, který ho držel v šachu, pak pomalu obrátil hlavu k druhému, který mu zahradil cestu ke dveřím a nakonec ke třetímu, který stál vedle Sama. Malý Alfa seděl na židli u kuchyňského stolu a Beta měl ruku položenou na jeho rameni a v druhé držel glocka volně namířeného na hlavu Deanova bratra. Naštěstí to vypadalo, že, bez ohledu na to, jaké svině to byly, měli dost svědomí, aby někomu tak mladému, jako byl Sammy, nijak neublížili. Sam měl zase dost rozumu, aby se nepral se čtyřmi chlapy a dokázal i zachovat relativní klid, protože jeho pach byl sice naštvaný, ale zatím v něm nebyl žádný Alfa vztek. A jen trochu strachu proudící jako podtón pod santalovým dřevem a olivovým olejem. Štěněčí strach. Tím nejhorším způsobem dusivý, který nutil Deanovu Omegu vztekle vrčet: chránit štěně! Trhat a kousat, jen aby své dítě dostal do bezpečí.

Nadechl se mezi rty, aby nabral klid a zároveň nevdechoval tolik pachů z místnosti.

Pak obrátil pohled ke čtvrtému Betovi, o kterém si byl naprosto jistý, že tohle všechno vede. Hubený chlap s protáhlým obličejem a skobovitým nose, oblečen do černých splečenských kalhot, šedé košile a šedé plátěné bundy, který pohodlně seděl v křesle.

"Vítám tě mezi námi, Omego," promluvil hubený Beta šéf a jeho hlas zněl úlisně a vtíravě a zároveň posměšně. "Čekali jsme tu na tebe docela dlouho. Jmenuji se Alastair a navštívil jsem tě se svými drahými přáteli," nepatrně pokynul hlavou k ostatním Betám, "abych se tě na něco zeptal. Co kdyby sis udělal pohodlí?"

Znovu se podíval na Sammyho a ten mu pohled oplatil. Vzdor byla samozřejmě první věc, kterou chtěl udělat, ale když viděl svého bratra a jak blízko něho je určitě nabitá zbraň, rozhodl se spolupracovat. Ohlédl se po chlapovi, který na něj mířil a zatímco ho sledoval, se vydal k druhému křeslu.

"Ne, ne, ne..." zastavil ho hubený Beta. "Myslel jsem skutečné pohodlí. U mých nohou. Kam Omegy patří."

Toužil mu říct, aby si nasral, ale udržel jazyk za zuby. Nechtěl tuhle dost špatnou situaci ještě zhoršit, to ale neznamenalo, že uposlechne jeho rozkaz. Zkurvená zbraň nebo ne, nikdy nebude před někým klečet jako nějaké ubohá, poddajná Omega a byl si jistý, že to Sam chápe.

Zůstal nehybně stát.

Samozřejmě, že jeho vzdor nemohl fungovat. Chlap se zbraní do něj strčil takovou silou, že to neustál a padl na kolena k nohám samolibě se usmívajícího Alastaira. Vzdorovitě k němu vzhlédl a cítil se tak nějak... zmateně nebo co. Měl strach, měl vztek, chtěl toho chlapa praštit, ale zároveň teď, když klečel u jeho nohou, z něj měl dojem, jakoby to byl Alfa. Seděl jako Alfa, nohy roztažené a zabírající víc místa, než skutečně potřeboval. Držel tělo jako Alfa, ramena rovná, hrudník vypnutý. Měl pohled a výraz jako Alfa. Jen nebyl cítit jako Alfa a to jeho vnitřní Omegu mátlo. Ne, že by se mu někdy podřídil, i kdyby to byl skutečný Alfa, prostě jen ke všemu, co mu běželo momentálně hlavou, přibyl ještě zmatek.

Potlačil ho společně se strachem ve prospěch úvah o tom, jak se z celé téhle zkurvené situace dostat.

A začal přemýšlet.

Většina jejich zbraní byla v tašce v ložnici a podle toho, že ji nepřinesli sem, aby ji měli na očí, ji buď pod postelí nenašli nebo vůbec nehledali, protože nepředpokládali, že náctiletý Omega a malý Alfa u sebe budou mít víc, než kapesní nožík. Samozřejmě to, že tašku nenašli, nebyla velká útěcha. Dostat se k ní bylo nemožné. Míval v kapse nůž - ne, že by byl nůž co platný proti chlapům s pistolemi - ale kvůli zasraným skenovacím bránám u vstupu do školy ho už týdny nenosil. Byla tu jen jedna možnost, jak se bránit, kromě vlastních pěstí. Jeden SIG, kterýho před pár týdny nabil, když se ještě bál Alfových mužů a od té doby se, nabitý a kdokoliv připravený, povaloval někde v pokoji. Cestoval z nočního stolku na kuchyňskou linku, občas ležel na jednom z křešel, někdy na lednici a v tuhle chvíli byl pohozený v jedné nerozbalené tašce s tátovým oblečením, která byla postavená u zdi pod oknem.