Ledové slunce (Destiel)

28. kapitola

Nevěděl, kde jsou.

Všechny jeho instinkty a jeho vnitřní Omega mu říkaly, že má běžet do Alfova doupěte, protože tam bylo bezpečí. Poddal se jim a jen co vyběhli z motelu nabral směr, kterým si myslel, že je Castielův byt. Problém byl, že to asi posral a než ho napadlo podívat se na google mapy, dostali se do míst, kam by žádný rozumný a spořádaný člověk - Alfa nebo Beta, natožpak Omega - nikdy nevlezl. A i když mu navigace technicky řekla na jaké ulici se nachází a kudy jít, aby se dostali k Blue Sky, ta cesta vypadala nekonečně. Do prdele! Pravděpodobně nekonečná byla. Prošli by se nejméně do rána nebo by museli vlézt do metra. Jelo metro touhle dobou vůbec? Nebo se pokusit zavolat si taxík nebo uber, ale pochyboval, že by sem někdo v tuhle hodinu přijel.

Když se rozhlédl kolem, ulice byla naplněná šlapkama, všude postávali dealeři a nejspíš i pasáci, mezi nimi se ploužili feťáci, kteří se buď klepali a rozhazovali rukama, zatímco si něco mumlali a vykřikovali nebo se naopak ploužili jako živé mrtvoly. Bezdomovci se přehrabovali v přetékajících popelnicích a roztrhaných pytlích poházených po zemi, které už dávno měli odvést popeláři, ale z nějakého důvodu to neudělali. Na jednom rohu viděl skupinku zmalovaných Alfů oblečených do barevného prádla a dlouhých kožichů, na dalším zase starou Betu s nákupním vozíkem plným odpadků a koček, která křičela něco o Božím hněvu a mávala kolem sebe rozervanou Biblí. A před chvíli u nich přibrzdilo auto a řidič jim nabízel padesátku za vykouření a prej by mu bylo jedno, kdo by byl na kolenou. Sam na něj zle zavrčel a vycenil zuby. Chlápek vyplivl něco o škaredých a nevděčných kurvách a odjel pryč.

Tahle čtvrť byla opravdu na hovno. Ještě mnohem horší, než všechny noční ulice, kterými kdy procházel. Jasně, i tam byli šlapky a dealeři, ale vypadaly tak nějak slušně. Nebo alespoň umytě. Ale tady... Právě procházeli kolem chlapa, který klečel na zemi a tloukl čelem do zdi. Omítka už byla celé krvavá a chlápek měl obličej jako karbanátek, ale jeho kámoš sedící na kusu kartonu hned vedle, neměl ani tu sebemenší snahu zabránit mu přivodit si otřes mozku.

Zasraný město! pomyslel si rozechvěle a přitáhl si Sammyho blíž. Jeho Omega byla naježená, vrčela a jediné co chtěla, bylo mít své štěně co nejblíž, aby mu nikdo nemohl ublížit.

Sevřel pevněji pažbu SIGu, ale pak se donutil stisk povolit. Jediné, čeho by tím dosáhl bylo, že by si unavil ruku. Když jste museli držet zbraň dlouho, a zejména pokud ji bylo třeba skrývat pod bundou, nebylo dobré ji příliš svírat. Pevně, ale jemně. Pevně, ale jemně, chlapče, jako s Omega dívkou, říkal vždycky táta. Kdyby potřeboval znovu střílet...

Střílet.

Kurva... Kurva! Kurva!

Střílel a hned dvakrát. Na dva chlapy. Oba je zasáhl a jednoho rovnou do žaludku. Určitě byl vážně zraněný a možná i hůř... možná byl... Cítil, jak se mu do pusy navalila hořkost. Mohl za to pach krve, který přebíjel všechny pachy kolem; moč, hovna, zvratky, levné voňavky, sex, pot, říji a hárání. Pach krve, který stoupal z jeho trika a ne ze špíny téhle ulice. A který mu připomínal, že... do prdele. Pravděpodobně dneska někoho zabil.

Ježíšovy zkurvené rány!
Byl vrah.

Na okamžik se mu před očima zatmělo, ale nějak se mu podařilo dostat ke zdi, takže neupadl. Nejspíš to byl Sammy, kdo ho tam dotáhl. Snažil se pomalu dýchat.

"Jsi v pořádku, Deane? Páchneš..." položil Sammy natolik hloupou otázku, že vyprskli smíchy.

"Ne, to kurva nejsem. Jsem v prdeli. Někoho jsem právě postřelil a asi zabil," odpověděl s přetrvávajícím smíchem, znějícím i jeho uším poněkud hystericky, a promnul si obličej.