Ledové slunce (Destiel)

31. kapitola

Váha zbraně v jeho ruce byla známá a přesto tak cizí, když vzhlížel přes mířidlo do tváře muže, který se nad ním skláněl. Byl to... vypadal jako... Dean nevěděl. Nevěděl kdo to je a nedokázal ho popsat. Jaktože ho nedokázal popsat? Vždyť ho právě zabil! Měl si pamatovat tvář člověka, kterému vzal život. Nebyl přece nějaké zasrané monstrum, aby zabíjel a nepamatoval si tváře vlastních obětí. Ne, ne, musel ho vidět. Musel si pamatovat.

Převalil se a pomalu se po čtyřech plazil k ležícímu tělu. Bylo blízko, ale přesto vzdálené. Zoufale zrychlil, než konečně, konečně položil ruce na mužova záda. Byla mokrá. Krvavá. Dean si zvedl ruce před oči a podíval se na dlaně zbarvené do ruda. Bylo tam tolik krve, ale nesměla ho zastavit. Musel vidět mužovu tvář a pamatovat si ji až do smrti. Nikdy nezapomenout.

Chytl mokrou, klouzající látky a pořádně zabral.

Tělo se obrátilo.
Ne! Ne! Ne!

To nemohla být pravda!

Sammy!

Ne, nemohl to být Sammy! Nemohl zabít svého malého bratříčka! To přece nemohl udělat!

Zoufale zavyl a zabořil prsty do jeho pyžama. Třásl jím a třásl. Křičel jeho jméno, ale on neodpovídal. Nehýbal se. Jeho mrtvé oči vzhlížely vzhůru. Zklamal ho. Dean ho zklamal. Zklamal tátu. Zklamal všechny. Neměl už nic. Nebyl pro nikoho dobrý.

"Můj mazlíček..." zazněl mu u ucha posměšný hlas a ruka mu prohrábla vlasy.

Nestačil zareagovat.

Těžká váha mu dopadl na záda a on se ocitl přitištěný k zemi. Samovo tělo tam pořád bylo. Blízko a přesto vzdálené. Nátahl se po něm, ale prsty se mu zabořily do koberce s květinovým vzorem.

"Můj..." ovanul mu ucho vrčivý hlas.

Zatnul nehty do koberce a pokusil se dostat pryč. Tělo, které na něm leželo, bylo příliš těžké. Nos měl náhle plný pachu naftalínu a limetky a starých ryb, levného chlastu a cigaret. A dusivého pachu pižma Alfy v říji, který ho nutil ke zvracení.

Začínal se bát.

"Moy..."

Naftalín a limetka se změnil v hnijící višně a plesnivé mandle. Ne! To nemohl být... ne jeho Alfa! Ne Cas!

"Ne!" vykřikl Dean a prudce otevřel oči.

Trvalo mu jen pár vteřin se zorientovat. Byl zvyklý budit se na neznámých místech a tentokrát ho dokonce neznámost pokoje uklidnila. Nebyl v jejich motelu. Nebyl ani kdesi daleko v Maine. Byl v bytě, který patřil Castielovi a do kterého je Alfa přestěhoval někdy... Zašmátral kolem sebe ve snaze najít mobil a na chvíli zpanikařil, že ho ztratil, než mu docvaklo, že je oba zničil. Včera potom, co se všechny věci posrali a skončili se Samem pravděpodobně v té nejhorší městské čtvrti, která existovala. Nebo možná ne, kdo věděl. Za posledních pár týdnů viděl víc sraček a mrtvol, než za celý svůj dosavadní život. A vzhledem k tomu, že Castiel se nezdál moc znepokojený místem, kde je našel, tak to možná nebylo tak zlé.

Dlouze vydechl, místo mobilu se spokojil s tím, že sevřel pažbu svého Glocka a pomalu se obrátil na záda.

Břicho ho zatraceně bolelo, při dýchání měl dojem, že by mu mohla puknout žebra a byl si jistý, že má roztržený koutek. Přesto se snažil rozdýchat hloupý strach, který se mu držel v žaludku a zbytky nočních můr. Krev, Sam a něčí ruce, které mu pevně svíraly boky. Věděl, odkud ten sen vzešel, a ani na jednu událost nechtěl vzpomínat. Pevně proto zavřel oči a pokusil se představit si něco hezké. Jejich Baby, kterou už možná nikdy neuvidí, ale stále mu vzpomínka na ni vyvolala na tváři úsměv. Castielovy modré oči a jeho uklidňující domáckou vůni třešňového koláče s medem a mandlovou drobenkou. Sammyho hloupé blábolení o nějakých vědeckých věcech. A na tátu a jeho medvědí objetí, vonící po březové kůře a plané růži, ale také po oleji na zbraně, cigaretách a levné bourbonu.