Ledové slunce (Destiel)

Kapitola - 29

Alfa sice řekl, aby zůstali na místě, ale potom, co kolem projelo podezřele dobře vypadající auto a přibrzdilo na jejich úrovni, rozhodl se Dean ztratit z hlavní silnice. Na dohled od místa, kde stáli, byla úzká ulička bez osvětlení klesající směrem dolů. Měli z ní dobrý výhled, ale zároveň nebyli vidět. Jen to tam bylo ještě hnusnější, než na hlavní ulici.

Feťáci tam leželi doslova v hromadách. A to nebyla žádná nadsázka. Mozky měli sice úplně vygumované a nedokázali ani stát na nohou, ale zvládli se k sobě přitisknout pod jednou kartonovou krabicí, aby se vzájemně trochu zahřáli. Naštěstí byla většina z nich v takovém stavu, že ani nezvedli hlavu, když se Samem zalezl za děravý kontejner, a ti kteří ano, měli kalný pohled a moc dlouho se jejich směrem nezvládli dívat. Až na jednoho, který je doslova hypnotizoval nemrkajícíma očima. Nejdřív ho chtěl poslat do prdele, ale pak mu došlo, že na ně nezírá. Byl mrtvý. Když si to uvědomil, nenápadně otočil Sammyho tak, aby ho nemohl náhodou zahlédnout. Ale Deanovy vlastní oči několikrát k mrtvému chlápkovi zabloudily. Čím víc se na něj díval, tím víc si uvědomoval, že tu nejspíš leží den nebo dva, protože i v mdlém světle města viděl, jak je fialový a že jsou zírající oči propadlé. Jak mohli všichni ti lidé spát doslova vedle mrtvoly a nic neudělat?

"Deane!"

Prudce se otočil po známém hlase.

Jeho Omega nadšeně zavyla při pohledu na štíhlou siluetu stojící na rohu uličky. Jeho Alfa byl tady.

"Casi!" sklouzlo mu ze rtů s úlevou.

Objal mírně vrčícího Sama kolem ramen a rychle ho vedl za Castielem. Za bezpečím a pohodlím, které s sebou přinášel, a za vůní pečených višní, která byla naplněná kyselým strachem a sladkou radostí.

Alfa mu vyšel vstříc, zatímco si stahoval sako.

"Jsi v pořádku, Omego?" zeptal se naléhavým hlasem, když přehazoval Deanovi své nádherně vonící sako přes ramena.

"Jsem dobrý. Oba jsme," ujistil ho a nezaváhal, jen sklonil hlavu v nabídce k označení. Do prdele. Toužil, aby ho Alfa napachoval a tak přebil všechen smrad ulice i krve stoupající z Deanova trička. A bylo mu úplně jedno, že se choval jako potřebná Omega nebo to, že slyšel Sammyho nespokojené vrčení a cítil jeho pohled v zátylku.

Castiel jeho tichou prosbu vyslyšel. Ovinul mu silnou paži kolem zad, přitáhl si ho k sobě a potom, co horečně vydechl vůni u Deanova krku, udělal přesně to, oč ho žádal; zanechal svou značku v jeho vlasech. Úleva, kterou v tu chvíli pocítil, byla nepopsatelná. Napětí a strach, který ho celou dobu svíral, se rozplynul v tom příznačném pocitu těžké, teplé deky obalující se mu kolem ramen a mozku. Užíval si to.

"Páchneš krví..." přerušil Cas tu příjemnou chvíli temným zavrčením a odtáhl se.

"Ta není moje," ujistil ho tak uklidňujícím hlasem, jak jen dokázal a pak loupl okem po Sammym, než pokračoval: "Myslím... asi bych vás měl představit."

Opatrně se vyprostil z Alfova pevného objetí. Podíval se mu krátce do tváře; nemračil se ani nevypadal rozzuřeně nebo vyděšeně, ne na první pohled a ne pro oči většiny, ale Dean viděl napětí v jeho rysech a záblesk chladné oceli v očích, která ale jistě nebyla určena jemu.

Když se obrátil k Sammymu... Ten měl čelisti zatnuté, mezi obočím hlubokou vrásku a zíral na staršího Alfu, jakoby chtěl probodnout pohledem a pumpoval do vzduchu nepříjemný pach zkaženého olivového oleje, který pro něj byl tak typický, když se naštval.

"Sammy, tohle je Castiel. Alfo, tohle je Sammy..." představil je neobratně a trapně.

"Sam," opravil ho malý Alfa, aniž by jeho směrem třeba jen mrkl. Místo toho zíral na Castiela, hlavu zvednutou, bradu vystrčenou a narovnaný v zádech s hrudníkem vypnutým v jakémsi pokusu o Alfa pózu. Jo, sice byl Sam jen o něco málo menší, než Dean, ale byl mnohem hubenější a ve velké tátově bundě se doslova ztrácel. A když se k tomu připočetlo, že byl jenom v pyžamu a byl ještě malé štěně... Musel se Castielovi jevit naprosto směšně. Přesto, kupodivu, i Cas zaujal postoj. Nic agresivního a jeho pach se nijak nezměnil, ale vyměňoval si se Samem upřený pohled v tom tichém Alfa zíracím souboji, kterých už byl Dean mnohokrat svědkem. A které rad zahajoval s neznámými uzlíky, jen aby je naštval.