Ledové slunce (Destiel)

65. kapitola

Deana nikdy nenapadlo, že vyjet jedno patro, může trvat nekonečně dlouho, ale přesto tomu tak bylo. Alfa byl tichý, napnutý, stál na opačné straně vytahu a v jeho pachu byla zkažená hořkost mandlí podbarvená něčím nakyslým. Nebyl si jistý, jestli je to kyselý strach, ale bál se, že je to znechucení.

Alfa zuřil. Alfa byl znechucený. Byl znechucený Deanem a tím, že byl slabý a nechal někoho jiného, aby se ho dotkl. Věděl, že se to stane, až se Alfa dozví, co Evansovi dovolil. Kurva věděl to. Ale o to to nebolelo méně.

Zavřel oči a polkl přes stažené hrdlo. A vynaložil veškeré úsilí, aby nezačal zapáchat utrpením a aby si slzy nenašly cestu z jeho očí. Na pár hodin měl téměř všechno, co by si mohl přát. Alfu, kterého označil za svého vlastního, doupě na hnízdění, bezpečí, klid, štěstí, a teď měl dojem, že je to všechno pryč. Alfa už se ho nejspíš nebude chtít ani dotknout, taky proč? Proč by Alfa, jako Castiel, silný, hezký, bohatý, chtěl použité zboží.

"Omego... jdeme," přerušil Castiel jeho chmurné myšlenky rozkazem.

Otevřel oči a zjistil, že výtah nejspíš už dávno zastavil, protože Alfa už stál na chodbě, svíral kartu a s netrpělivostí ve tváři zíral na Deana.

"Jasně... promiň," řekl a vystoupil. Jeho vlastní hlas mu zněl poněkud ploše. Ani se tomu nedivil. Jeho Omega seděla tiše, sklesle, jako ho předešlé odhodlání a vztek opustil. Cítil se mizerně... ne, ne, to nebyl správný popis. Cítil se najednou unaveně a prázdně a zároveň trochu smířeně s tím, co teď nejspíš bude. Tak nějak tušil, že se ho Alfa nevzdá, ne snad proto, že by ho ještě chtěl, ale protože to byl Alfa a Alfové se nikdy snadno nevzdávají toho, co už jednou označili za své. Čistě jen tak z principu. Taky si byl docela jistý, že ho Alfa považuje za vhodného kandidáta na plození štěňat. To se taky zdálo jako něco, co by mu mohlo zajistit bezpečný a pohodlný budoucí život. Štěně výměnou za to, že bude moci zůstat a přispívat nějaké ty peníze Sammovi na studium, protože to, že by si Alfa vzal malého Alfu do péče, už se v tuhle chvíli nejevilo jako moc reálné.

Sam... musel se teď hlavně starat o svého bratra a o zabezpečení jeho budoucnosti. Myslet pragmaticky. A jak tak sledoval Castiela, kterak se křižuje před Ježíšem, věděl, co musí udělat.

Alfa kolem něj bezeslova prošel, vyběhl po schodech a zamířil do kuchyně. Dean ho následoval a tiše sledoval, jak vyndavá ze skříně láhev s pálenkou. Rozhodl se, že to udělá rovnou, ať už má to ponížení za sebou.

"Omlouvám se."

Castiel se prudce obrátil, v ruce láhev na které byl obrázek žluté hrušky, a podíval se na Deana, jako kdyby úplně zapomněl, že tu je a teď byl jeho hlasem překvapený. Dean se mu rozhodl nedat příležitost promluvit.

"Omlouvám se za to, co se stalo... za..." bylo tak kurva těžké to říct, takže prudce vydechl se a zatnul ruce v pěst. "Bojoval jsem, jasné? Kousal jsem, kopal, vrčel, nadával mu, plival na něj, dal mu pěstí... udělal jsem všechno, co se dalo, ale on... " přerývaně se nadechl, jak mu docházela slova i vzduch při vzpomínce na Alfa hlas toho zatraceného hajzla a na to, co ho přiměl udělat. "Použil Alfa hlas a já... nikdy jsem nic takového nezažil. Ani jsem si nebyl jistej, jestli to vůbec existuje a nikdy bych si nemyslel, že Alfa hlas ovládne takové zasraná troska, jako on. Ty, můj táta nebo... jo, Sammy by mohl být ten typ... ne ten sráč, ale přesto... " olízl si rty a zamrkal, aby zahnal ty hloupé slzy. "Donutil mě kleknout... tu noc, tam v kuchyni... řekl jsem mu, že za to zaplatí, že ho zabiju, ale on... já... bylo to jen tohle, Alfo, přísahám! Neudělal jsem to dobrovolně! Přísahám, že ne! Ty jsi jediný Alfa... jediný chlap, se kterým jsem kdy byl a nechci být s nikým jiným..."