Ledové slunce (Destiel)

11. kapitola - B

"Proč by někdo takový prodával drogy?"

"Proč by je prodávala Beta matka dvou dětí?" zeptal se Alfa na oplátku. "Nedostatek peněz, vlastní závislost, nuda, touha naplivat systému do tváře. Stačí si jen vybrat důvod."

"Prodává pro tebe Betty Fowlerová?" troufl si položit otevřenou otázku.

"Kdo je Betty Fowlerová?" zeptal se Alfa zmateně. A dokonce to vypadalo, že je jeho zmatek opravdový, ne jenom snaha vyhnout se odpovědi. Tak zvláštně natočil hlavu na stranu, jeho oči se přimhouřily a neparně pootevřel rty, takže vypadal skoro roztomile. Podle toho Dean s jistotou poznal, že opravdu nechápe.

"Omega předsedkyně šachového kroužku v mojí škole."

"Ach, tak. Chápu." Odložil sendvič a vyměnil ho za látkový ubrousek, kterým si začal pečlivě utírat prsty "Máme jen okrajový zájem na středoškolském trhu. Zlatá devadesátá léta, kdy školáci šňupali koks ze záchodového prkýnka přímo ve škole, jsou dávno pryč a léky na předpis vydělávají mnohem víc na ulici, než mezi středoškoláky. Dnes každé druhé americké dítě ze střední třídy bere antidepresiva nebo léky na poruchy pozornosti a spíš než aby si je kupovali, je sami prodávají na internetu nebo vyměňují mezi sebou." Přeložil ubrousek napůl, odložil ho a sejmul z vršku hrnce konvičku.

Dean zvědavě sledoval, jak Castiel do svého hrnku nalil, podle jeho mínění až nepřirozeně tmavý čaj, který do okolí vyslal silné aroma. Potom z cukřenky vyndal jednu kostku cukru, přidal ji do čaje a nakonec podržel hrnek pod kohoutkem, aby ho doplnil horkou vodou. Několik rázných míchnutí lžičkou předcházelo tomu, než Alfa uchopil hrnek oběma rukama - prsten si při tom podržel lžičku - a zlehka se napil.

Na Castielově tváři se okamžitě objevil výraz blaženosti a jeho vůně se naplnila novým odstínem sladkého štěstí, skoro stejným jako naposledy, když spolu jen tak seděli. Dean jedl svůj hamburger, tak jako teď žvýkal sousto sendviče, a Alfa kouřil. Akorát tentokrát nevdechoval hnusný dehet, ale překvapivě lahodnou vůni čaje ze které se Deanovi sbíhaly sliny. Divné. Vždycky měl raději kafe.

"Čaj?"

"Jasně," souhlasil a sledoval, jak Alfa zopakoval postup s jeho hrnkem. Udělal to se veškerou pečlivostí, svými obratnými, potetovanými prsty a zároveň tak domácky, až... najednou mu to přišlo všechno hrozně legrační.

Se smíchem se o dost méně elegantně chopil svého teplého hrnku a spláchl poslední sousto krůtího sendviče horkým, mírně sladkým čajem. A hej, ve skutečnosti byl docela dobrý. Jeho chuť byla stejně vytříbená, skoro až květinová, jako jeho vůně.

"Něco zábavného?" byla tentokrát řada na Alfovi aby se zeptal.

"Nic." Zakroutil hlavou; Castiel mu věnoval pronikavý pohled. "Všechno... tohle tady..." máchl rukou kolem sebe a pak mezi nimi. "A my dva... ty...Servíruješ mi čaj a povídáš o prodeji drog, jakobys povídal o svém dni v práci."

"Technicky... je to moje práce," odpověděl Alfa poklidně a ukousl si decentní sousto tuňákového sendviče.

"Jasně," ušklíbl se a natáhl se po sendviči se šunkou, který byl jako další blízko. "A já jsem tvůj domácí Omega, kterému budeš při večeři vyprávět, koho si ten den zabil, jak dobře vydělává prodej zbraní a jak se vede tvým šlapkám."

Nic z toho nemyslel vážně, i když se mu v hlavě maloval dokonalý a naprosto absurdní obrázek rodinných večeří s Alfou, u kterých by probírali jak mafiánské obchody, tak vzory nových tapet do obýváku. Bylo to směšné, ale Omeze v něm se to líbilo. Ta divná domáckost.