Ledové slunce (Destiel)

7. kapitola

Podařilo se mu dostat do třídy pět minut po zvonění. Vysloužil si potlesk od pár spolužáků a trochu uštěpačného přivítání od učitele, který ale ztichl, když mu pohled zabloudil na Deanovu čelist, a pak ho poslal na místo. Byl rád, že je jeho místo mimo Beckyin dosah, protože už od dveří viděl, že chce vědět, kde byl a jak přišel k rozraženému rtu. Kevin ho jen zamračeně sledoval a když mu opětoval pohled, rychle sklonil hlavu ke svým poznámkám.

Hodina se hrozně táhla. Učitele poslouchal jen napůl a každou chvíli se díval z okna.

Třída měla okna směrem k hlavní silnici a i když od ní byla škola oddělená oploceným pozemkem, rozhodně bylo dobře vidět na auta která projížděla kolem nebo v blízkosti školy stála. Nedokázal ale říct, jestli v některém z parkujících aut sedí Alfovi muži nebo jestli kolem projíždí jedno auto opakovaně. Předpokládal, že tam někdo budou, jen se drží stranou... přesně, jak jim přikázal. Těžko tomu věřil, ale opravdu to vypadalo, jakože ho poslechli. Pokud to tak bylo - sakra, doufal, že jo - znamenalo to, že alespoň na pozemku školy si mohl dělat, co chce a možná, že by se jim byl schopný ztratit. Přesně podle standardního únikového protokolu si už obhlídnul vchody pro personál kuchyně a zásobování, aby věděl, jak se ze školy nepozorovaně ztratit. Byly to zároveň nouzové východy, takže zevnitř se dalo snadno dostat ven. Nazpět by to byl bez klíče trochu problém, ale kdo by se chtěl dostávat DO školy?

"Můžete na chvíli, pane Winchestere..." požádal ho angličtinář, pan Dalton, zrovna když mířil ke dveřím a zachránil ho tak před přívalem Beckyiných otázek.

Nahodil si tašku na rameno a přistoupil ke katedře.

"Ten obličej vypadá ošklivě. Co se vám stalo?" zeptal se učitel, oči upřené na modřinu na Deanově čelisti.

"Jel jsem na kole, nedával pozor a najel na obrubník," zalhal s lehkostí a zároveň svým způsobem říkal pravdu. Když mu bylo třináct, opravdu najel na obrubník, přeletěl řídítka a rozseknul si bradu tak moc, že mu jí musel jejich Alfa sešít. Ty nejuvěřitelnější lži v sobě měly vždycky co nejvíc pravdy.

Učitel mu věnoval poněkud nedůvěřivý pohled.

"Proto jste nepřišel na první hodinu?"

To byl chyták. Kdyby se mu to stalo ráno cestou do školy, ještě by to nemělo tu pěknou, tmavě fialovou barvu, dokonce i kdyby se to stalo v době, kdy měl ještě šanci dorazit na první hodinu.

"Ne, jen jsem zaspal," odmítl, protože se nenechal nachytat.

"Nejste tu ani týden a už bez omluvy vynecháváte hodiny," podotkl učitel a podle jeho tónu už Dean předpokládal, co bude následovat.

Byly dvě možnosti. Buď ho označí za líného hajzlíka, kterého čeká budoucnost v podobě celoživotního utírání stolů v rychlém občerstvení nebo sbírání odpadků kolem silnic. Nebo se - v tom horším případě - začne vyptávat, jestli je doma všechno v pořádku a jestli se k nim jejich Alfa otec nechová hrubě.

Na obojí už měl odpovědi.

"Vím, že záškoláctví, výtržnosti a špatné známky byly problém i na vašich předchozích školách. Na všech posledních dvanácti, ze kterých se k nám dostaly záznamy." Změřil si ho dlouhým pohledem, než pokračoval. "Žijete sám s Alfa otcem a mladším bratrem, který je taky Alfa, je to tak?"

"Jo, to jo..." souhlasil neutrálně, protože nevěděl jistě, kam to směřuje. Tohle vypadalo jako nový přístup, který ještě nezažil.

"Je to na vás vidět," podotkl Dalton. "To, jak se oblékáte, jak se chováte, všechny ty problémy ve škole... Pro mladé Omegy, zejména chlapce, je důležité, aby měli v rodině nějakou Omegu, která jim je vzorem a pomůže jim sžít se se svými instinkty."