Ledové slunce (Destiel)

74. kapitola

Oknem do pokoje procházelo mdlé světlo, které Deanovi umožňovalo vidět jen rozmazané obrysy postele. Měl ale v ruce mobil, jehož obrazovka ozařovala přinejmenším prázdný noční stolek. Všude bylo ticho, dveře pokoje - ložnice pro hosty, nikoliv Samova budoucího pokoje, jak si hořce uvědomoval - byly zavřené a zajištěné, aby se nikdo nemohl dostat dovnitř. Na tom ale stejně nezáleželo, protože co věděl, Alfa se nevrátil domů a Dean ho ani nečekal. Bylo teprve půl třetí ráno. Touhle dobou nikdy nebyl doma. Přesto zamkl. Jen tak pro jistotu. Nebyl si jistý, v jakém stavu se Castiel vrátí domů a pokud si dá něco k pití... Znal to od jejich Alfy. Když byl táta z nějakého důvodu naštvaný nebo nešťastný a šel se napít, tak se pak vracel obvykle s ještě horší náladou, než s jakou odešel a i když nikdy neublížil Deanovi ani Samovi, byl schopný pěstí prorazit díru do zdi nebo rozmlátit nějaký nábytek. Věděl tedy dobře, jak špatné to může být, když se Alfa naštve a opije a že byl Castiel dnes odpoledne naštvaný víc, než kdykoliv předtím, věděl s jistotou. Udělal a řekl věci, které Deana zranily na citlivém místě a udělal to úmyslně. Tím si byl jistý. A stejně tak si byl jistý, že to, co nechal udělat Betě bylo stejné varování, jako když předtím zabil toho Alfu a pak mu poslal fotky mrtvoly přibalené k bonbonieře. Jen čistý projev krutosti, toho temného a nebezpečného, co vždycky bublalo pod Alfovým klidným zevnějškem a co bylo pro Deana tak podivně přitažlivé. Jindy... za jiných okolností... ale to, co se stalo dnes... co se stalo té Beta ženě... To ho jenom vyděsilo a znechutilo a připomnělo mu to všechny ty okamžiky, kdy byl na jejím místě. Bezbranný a jen čekající, až mu někdo násilně nacpe péro a uzel do zadku.

Nechal mobil klesnout na prsa, zavřel oči a dotkl se obojku.

Nebylo to tak, že by si někdy dělal iluze a považoval Alfu za dobrého člověka. Od počátku věděl, co je zač a čekal od něj to nejhorší a to bylo právě ono. Čekal hrozné věci, čekal, že mu Alfa ublíží, ale on to neudělal. Byl mnohem milejši, starostlivější a chápavější, než by kdokoliv od někoho, jako Castiel očekával a Dean nechápal... nerozuměl, co se v posledních dnech stalo, že se Alfa tak změnil. Opravdu to bylo jen tím hloupým výletem? Nebo byly problémy v jeho 'práci' vážnější, než říkal? Udělal Dean špatně něco jiného?

Tohle bylo tak na hovno! Celá tahle zasraná situace! A Castielovo zatracené chování! Jeho Omega byla nešťastně schoulená, toužící po svém Alfovi a taky po svém štěněti a Dean byl... naštvaný. Naštvaný na Castiela, ale naštvaný taky sám na sebe, protože se nedokázal zbavit pocitu, že je to všechno jeho vina, i když věděl, že není. Jo, byla blbost jít ven sám, ale šel ven, aby udělal Castielovi radost a šel sám, protože prostě nedokázal být pořád pod dohledem. Zejména pod dohledem toho zatraceného francouzského Bety. Jo, částečně si na Alfovy muže, které měl pořád za patama, zvykl, ale potřeboval trochu prostoru. Možnost dělat věci podle svého, mít svobodu. Potřeboval to stejně bolestně, jako potřeboval Sammyho. Copak to bylo tak těžké pochopit?

Sam byl jeho bratr, jeho vlastní krev, staral se od něj od svých čtyř let. Doslova měnil jeho pokakané pleny a učil ho první kroky. Opravdu nedokázal Alfa pochopit, že na něj nemůže jen tak zapomenout? Vždyť měl sám víc než jednoho bratra. A když Castiela viděl s Gabrielem... Oba Alfové voňali šťastně. Jak tedy mohl nerozumět, že Dean je šťastný s tím svým.

Cinknutí příchozí zprávy přerušilo tok jeho myšlenek. Zvedl mobil a otevřel si chat se Samem. Koutky se mu okamžitě zvedl v úsměvu.

Děvka: nespíš?

Dean: ne

Děvka: taky ne

Děvka: zítra testy

Děvka: nervozní