Ledové slunce (Destiel)

20. kapitola

Pokoušel se dýchat pusou, protože se chtěl vyhnout směsici pachů, kterou klimatizace ještě nestačila vytáhnout, ale bylo to zbytečné. Vzduch byl příliš přesycený Castielovým vlastním pižmovitým vzrušením, které pořád pumpoval do vzduchu. A pachem vzrušeného a zároveň k smrti vyděšeného Omegy. Jeho Omegy.

Alfa v něm vyl v hluboké frustraci a jediné co chtěl bylo vrhnout se za Deanem, chytnout ho, ošukat, zauzlovat a kousnout, protože to byl podle Castielových niterných instinktů jediný způsob, jak svého Druha zbavit strachu. Jeho vnitřní Alfa prostě nerozuměl tomu, že je to právě Castiel, koho se Omega bojí. Skutečně, hluboce děsí tak moc, že to Deana... jeho silného, ohnivého a vzpurného Omegu... dohnalo k slzám a prosbám.

Věděl, že na něj tvrdě zatlačil. Chtěl to udělat a musel, protože pocit zrady byl příliš silný, vztek příliš intenzivní a Dean musel znát své místo. Nemohl ho nechat se kurvit s kýmkoliv a kdekoliv se mu zachtělo. Patřil Castielovi a to si musel vtlouct do té své zatraceně tvrdé hlavy byť za cenu obětí, jako byl ten Alfa ubožák nebo hnědovlasá Beta děvka. A Castiel si byl jistý, že to nakonec přijme, i když bude muset projít cestou plnou slz a možná krve. Nakonec se podrobí. Ano, miloval jak silný jeho Druh byl, ale všechno mělo své hranice.

Takže ne, nelitoval toho, že dal Deanovi najevo,kam patří, a že jeho prohřešky budou mít tvrdé a bolestivé následky, ale to, co se stalo potom...

Deanův vzdor a boj ho vzrušil, což nebylo vůbec překvapení. Byl Alfa a velmi dobře o sobě věděl, že miluje své milence lovit, ulovit, přemoci a zašukat je tvrdě do země. Když po tom toužil, věděl jak najít někoho, kdo tuhle jeho potřebu uspokojí. Většina jeho Beta milenců k tomu byla svolná. Někteří si to i upřímně užili, i když většina to brala spíš jako hru, které se podvolili, protože z toho něco měli. Počínaje penězi a drogami zadarmo a konče pořádným uzlem v zadku, po kterém prahli. S Alfy to bylo složitější, ale našlo se dost takových, kteří si to taky uměli užít nebo uměli správně předstírat, ačkoliv jejich pach je často příliš prozrazoval.

Ale s Deanem... Hospodin mu pomáhej, s Deanem to bylo opravdové. Skutečně ho přemohl, opravdu si ho podrobil a Omega se mu nakonec odevzdal. Ne, nikdy to nezažil, ale věděl, že to bylo reálné. Říkaly mu to jeho instinkty i zvuky, které Dean vydával a jeho vůně naplněná vzrušením a touhou. Bylo to tak perfektní, že úplně zapomněl na vztek, který na něj měl, poslechl vnitřního Alfu a nadšeně dával svému Druhovi to, oč beze slov prosil.

Když se v jeho vůni začaly objevovat první úponky strachu, vědomě se rozhodl použít svou dominanci. Zdálo se to být snazší a přirozenější, než cokoliv jiného,a chvíli to i fungovalo. Sice krásné, štíhlé tělo pod ním znehybnělo a ruce, které mu spočívaly na ramenou ztěžkly tím, jak se Dean nepřirozeně uvolnil, ale alespoň nebyl napnutý a nebojoval. Napoprvé to stačilo. Byl si dokonce jistý, že mu ani nezpůsobí žádnou větší bolest, protože Omega byl tak uvolněný, jak by žádný Beta po tak chabé přípravě nemohl být. A kdo ví, možná by nakonec upřímně prosil o Castielův uzel, který by mu s velkou radostí dal.

Pak ale jakoby se zase v Deanově zatracené hlavě něco přepnulo a on se začal znovu prát. Bojoval upřímně a vyděšeně a pokud Castiel nechtěl zase zůstat s napůl tvrdým pérem a pokračovat ve frustrující abstinenci, nezbylo mu nic jiného, než ho tvrdě chytit a udržet dole. Tehdy se Omega rozpadl jako domeček z karet. Jeho pach už nebyl jen vystrašený, byl zoufalý, z očí se mu začaly valit velké slzy a z úst prosby. Řekl dokonce Catielovo jméno. Vůbec poprvé za dobu, co se znali. A to bylo to, co ho, k jeho vlastnímu údivu, zastavilo.

Nikdy nevyslyšel ničí prosby, pláč ani zoufalství. Nikdy. Kdyby byl takhle slabý, nikdy by se nedostal tam, kde teď byl. Nezískal by svou pověst a nemohl dělat práci, kterou dělal. Rád se díval svým kontraktům do očí, pokud to bylo možné, a ti nakonec, po výhružkách a slibech, vždycky prosili o svůj život. Užíval si jejich prosby a pláč, ale vidět prosit Deana bylo...